PRAHA/NEW YORK (Ecomonitor) - Může se jakékoli zvíře skutečně soužit lítostí? Vědci kdysi tímto názorem výsměšně opovrhovali, jako hloupým antropomorfizmem a pojmy jako krokodýlí slzy odmítají. Zvířata se přeci zdají být vždy příliš zaneprázdněna sháněním dalšího jídla, než aby si povolovala sebeobviňování. Přesto se ale objevují zprávy o „zkroušených opicích“, „melancholických kojotech“ nebo šimpanzích, kteří tipují ve výběru druhou šanci, uvádí deník The New York Times.

Poslední studie se zabývá pozorováním mozku opic, které se snaží vyhrát velkou odměnu v podobě džusu odhadováním, kde by mohla být ukryta. Když opice vybrala špatně a bylo jí poté ukázáno správné umístění odměny, neurony v jejich mozku jasně zaznamenaly, co by mohla získat. Uvádějí to ve své studii neurobiologové z Duke University, kteří nedávno publikovali svůj experiment v časopisu Science.

"Je to první důkaz toho, že opice stejně jako lidé přemýšlí i ve smyslu 'chtěl bych, mohl bych, měl bych'," uvedl jeden z výzkumníků, Ben Hayden. Další z autorů, Michael Platt, konstatoval, že opice reagovaly na své ztráty změnou svých následných odhadů, stejně jako lidé, kteří reagují na promarněnou příležitost posunem strategie.

"Umím si dobře představit, že by lítost mohla být v evolučním vývoji vysoce prospěšná, avšak do té doby, než kvůli ní upadne první opice do deprese," řekl Dr. Platt. "Protože opice strádající v přílišných lítostech by působila jako psychopat nebo opičí Don Quijote." V předchozích pokusech reagovali při obchodování s poukázkami na okurky jak šimpanzi, tak opice negativně, když si všimli, že ostatní zvířata získala chutnější pohoštění - hrozny - za stejnou cenu. Vydali rozezlené zvuky a někdy mrštili pryč okurku nebo své žetony, informuje Sarah Brosnan, psycholožka na Georgijské státní univerzitě.

"Myslím, že zvířata mají zkušenosti s lítostí, jakožto s uznáním své promarněné příležitosti," řekl Dr. Brosnan. "V divoké přírodě jim mohou tyto schopnosti pomoci rozeznat, kdy by měla shánět kořist v jiných oblastech, nebo si najít jiného partnera, který se s nimi bude dělit o kořist spravedlivěji."

"Je možné, že by se tento druh sociálního signálu u zvířat mohl vyvíjet bez vědomích pocitů lítosti," řekl Sam House, psycholog na University of Texas v Austinu, „ale zdá se být pravděpodobnější, že tu nějaká vědomá zkušenost existuje, přestože nejde o stejný druh lítosti, jakou pociťujete vy nebo já."

Podle článku Johna Tierneye In That Tucked Tail, Real Pangs f Regret? vydaného 1. 6. 2009 v The New York Times.

Dominika Patrovská

Zobrazení zprávy pro tisk