() - Zcela na úvod je možné položit si oprávněnou otázku: proč tento příspěvek vnikl? Kromě jiného i proto, že více než rok členové Českého rybářského svazu, místní organizace Hustopeče nad Bečvou, stále neví, do jak zdravotně závadné vody vstupovali, když odstraňovali následky tragické havárie na Bečvě, ke které došlo na Bečvě v neděli 20. září 2020.

Předkládaný text navazuje na dříve vydaný článek „A neutahuje se smyčka kolem areálu DEZA?“ v Ekolistu, ve kterém byla provedena souhrnná analýza všech událostí, které nastaly po úniku nebezpečných závadných látek v neděli 20. září 2020. Od doby zveřejnění uvedeného příspěvku byly získány rovněž další zajímavé a závažné informace – proto se ještě níže pokusím upřesnit a doplnit některé své dřívější poznatky publikované 7. října 2021 v části nazvané: „Je informační embargo České inspekce životního prostředí a dalších orgánů veřejné správy v souladu s právním řádem České republiky?“

Stručný sled událostí a vyjádření jednotlivých osob a institucí

Nejprve lze zmínit stanovisko Spolku Arnika „Dozvíme se pravdu o Bečvě? Dnes ještě ne“. Bylo adresováno 26. září 2020 Vládě České republiky, ministrovi životního prostředí a Parlamentu České republiky. Byl zde mj. dán požadavek na více podrobné měření dalších chemických látek a snížení ohlašovacích prahů do Integrovaného registru znečišťování (IRZ) tak, aby bylo možné lépe sledovat vypouštění i nakládání s těmito vysoce nebezpečnými látkami.

V deníku iDnes vyšel 26. října 2020 článek: „Pátrání po viníkovi otravy řeky Bečvy vázne, inspekce začala mlčet“. Bylo zde mj. zmiňováno, že 25. září (tj. pět dní po začátku havárie na Bečvě a den poté, co se veřejnost dozvěděla, že závadnou látkou, která otrávila desítky tun ryb v řece, byly kyanidy) ministr životního prostředí Richard Brabec na svůj Twitter napsal: „Věřím, že kriminalisté viníka během krátké doby odhalí a ten bude exemplárně potrestán.“

Na informační embargo upozornila jako první v té době přerovská senátorka Jitka Seitlová, která je původní profesí geoložka (dříve pracovala rovněž jako vedoucí referátu životního prostředí na okresním úřadě). Ta uvedla: „Chtěla jsem vědět, kdy a jaké byly odebrané vzorky a jaké byly výsledky. Bylo mi však řečeno, že i když Česká inspekce životního prostředí tyto informace má, nesmí je poskytnout. Podle ředitele inspekce Erika Geusse ten pokyn vydal ministr vnitra Jan Hamáček. Ten později upřesnil, že to nebyl pokyn jeho, ale dozorujícího státního zástupce.“ Dotčený zástupce – Petr Bareš však tvrzení ministra vnitra následovně odmítl: „Žádné informační embargo jsem neuvaloval a ani to nehodlám činit.“

Laskavý čtenář se nad tím vším zajisté pozastaví. Kdo tedy informační embargo přikázal? Bezprostředně poté mluvčí České inspekce životního prostředí Radka Nastoupilová pak veřejně prohlásila: „Policie nás požádala o zdrženlivost. Ne všechno, co se řekne do médií, je správně interpretováno a může to zmařit vyšetřování. Od té doby, co jsme případ předali kriminalistům, stejně žádné nové informace nemáme.“ Tážeme se – policie tak učinila zcela „sama“ bez vědomí dozorujícího státního zástupce Petra Bareše? Aniž by o tom věděl policejní prezident a následně i ministr vnitra? Též se tážeme – o co „všechno“ šlo? Nešlo náhodou jen o informace mající přímou souvislost pouze s ustanoveními § 8a a § 8b zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu)? Znění těchto paragrafů bude pojednáno podrobně až v další části tohoto příspěvku.

V deníku LIDOVKY vyšel 4. listopadu 2020 článek: „Brabec odmítl říct nové informace o kyanidu v Bečvě, nechce prý mařit policejní vyšetřování“. Ministr životního prostředí Richard Brabec na Výboru pro životní prostředí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky odmítl říci nové informace k ekologické katastrofě na Bečvě. Podle něj by to prý mohlo mařit vyšetřování. Podobně se vyjádřil i ředitel České inspekce životního prostředí Erik Geuss. Ministr rovněž (poněkud vulgárně) dodal, že se mu „chce řvát“, když vidí spekulace o rozsáhlém spiknutí, do kterého by měly být zapojeny desítky úředníků kvůli „zametení stop“.

Poslanecká sněmovna projednávala v pátek 13. listopadu 2020 na popud Pirátů otravu řeky Bečvy kyanidem. Pirátská poslankyně Dana Balcarová navrhla usnesení, které by sjednocovalo postup při prošetřování podobných incidentů a nastavilo jasná pravidla. Opoziční poslanci také žádali po ministru životního prostředí Richardu Brabcovi poskytnutí informací o stavu vyšetřování a chystaných krocích ministerstva v celé kauze. Ten však pouze sdělil, že různými institucemi bylo odebráno více než 100 vzorků a veškeré výsledky byly předány policii.

S ohledem na výše uvedená tvrzení jak ministra životního prostředí Richarda Brabce, tak ředitele České inspekce životního prostředí Erika Geusse zveřejnila 16. listopadu 2020 Policie České republiky své stanovisko (jmenovitě mluvčí policejního prezidia Mgr. Kateřina Rendlová) k případu „Bečva“. V něm je mj. uvedeno: „Vzhledem k sílící kritice Policie České republiky a jejího postoje k informování veřejnosti ohledně probíhajícího trestního řízení ve věci otravy řeky Bečvy, bychom rádi uvedli na pravou míru některé spekulace, které se šíří veřejným prostorem. V prvé řadě je třeba říci, že Policie České republiky, ani nikdo jiný, neuvalil na případ Bečva informační embargo. Jsme si vědomi veřejného zájmu o toto téma a v rámci vlastní působnosti a po dohodě s dozorujícím státním zástupcem pravidelně informujeme veřejnost o stavu řízení, pochopitelně s ohledem na možnosti, které nám ukládá trestní řád…“.

Tím jsou samozřejmě míněna především ustanovení § 8a a § 8b trestního řádu (viz podrobně níže). Z uvedeného prohlášení je zapotřebí opětovně ocitovat, že „Policie České republiky, ani nikdo jiný, neuvalil na případ Bečva informační embargo“. Kdo jej tedy uvalil? Nebyli to náhodou pouze dva lidé? Ministr životního prostředí Richard Brabec a ředitel České inspekce životního prostředí Erik Geuss? Měli k tomu oprávnění? Podle kterého zákona? Níže se pokusíme tento „zákon“ nalézt. Ministerstvo životního prostředí následně vydalo poněkud „zvláštní“ stanovisko, které reagovalo na výše uvedené vyjádření tiskové mluvčí Policie České republiky. V něm byla obsažena věta: „Vyšetřovatel vyzval Ministerstvo životního prostředí i Českou inspekci životního prostředí, aby nezveřejňovaly nové informace k trestnímu řízení či informace, které by mohly mít vztah k trestnímu řízení nebo vedly k zahájení trestního řízení.“ Ptám se – kdy a jak?

Prokop Vodrážka zveřejnil 16. listopadu 2020 v článku „Policie nám zakázala informovat o případu Bečva, tvrdil Brabec poslancům…“ tento výrok ministra životního prostředí: „Embargo jednoznačně od policie. Prostě oni – říkám, už podle trestního zákoníku – jasně říkali – ne, nepřejeme si, aby o tom kdokoliv hovořil.“ Kdo byli ti „oni“?

Zde, na rozdíl od výše uvedeného stanoviska Ministerstva životního prostředí, ve kterém se hovořilo o nejmenovaném vyšetřovateli, je příslušnou osobou „oni“. Opět se táži – je tento výrok pravdivý? Nechť si laskavý čtenář utvoří svůj názor sám. Autor tohoto příspěvku není „žalobcem“ – a pokud ano, tak jen morálním. Bohužel asi jen před rokem 1938 bylo žákům v obecné škole ještě jednoznačně vštěpováno, že lhát se nemá. Později již méně. A nyní? Žijeme plně v sociálním prostředí relativizující doby postfaktické. Politika se tomu přizpůsobila. Spolu s egyptologem Miroslavem Bártou je tak možné prohlásit, že civilizační kolaps nás pravděpodobně nemine.

Investigativní deník „Neovlivní“ v článku „Databáze lží: Brabec a embargo na Bečvu“ (16. listopadu 2020) uvedl: „Ministr životního prostředí Richard Brabec má problém. Nejenže kyanidy otrávily život v řece Bečvě a způsobily největší katastrofu posledních let. Po ministrovi navíc pořád někdo chce nějaké odpovědi. Novináři, opozice, rybáři.“

V článku je také uveden tento výrok ministra životního prostředí (podle stenozáznamu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky): „Embargo jednoznačně od policie. Prostě oni – říkám, už podle trestního zákoníku, jasně říkali, ne, nepřejeme si, aby o tom kdokoliv hovořil a sami jsme byli upozorněni, tenkrát třicátého, když jsme se k tomu vyjadřovali, nebo 1. 10., sami jsme byli upozornění od policie, nelíbilo se jim to a potom už když to převzali, tak jednoznačně řekli, vyjadřovat se budeme jenom my.“ Pravděpodobně tím pan ministr mínil 30. září 2020 (pouze deset dní po rozsáhlé havárii na řece Bečvě).

Policie České republiky bezprostředně na Twitteru reagovala takto: „Policie nemůže bránit orgánu státní správy (ČIŽP) informovat o své činnosti a nikdy nic takového od nikoho ani nežádala. Otázky ohledně Bečvy, týkající se působnosti ČIŽP jsou zcela v její gesci a policie nemůže omezovat její pravomoc, včetně informování veřejnosti.“ Stručně shrnuto – zcela bezprostředně (jen několik dní po 20. září 2020) pan ministr evidentně nemluvil pravdu. V této „strategii“ pak pokračoval i v následujícím roce 2021. Napadá mne jistý citát od Josepha Goebbelse – ne, nebudu jej s ohledem na, mé maličkosti vlastní, „míru vkusu“ uvádět.

Na písemnou interpelaci Mgr. Petra Gazdíka, poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky odpověděl ministr životního prostředí Mgr. Richard Brabec ve svém dopise MZP/2020/110/5623, ze dne 30. listopadu 2020, následovně: „Vážený pane poslanče, dovoluji si Vám zaslat odpověď na Vaši písemnou interpelaci ve věci ‚Otrávení Bečvy kyanidy‘, která mně byla zaslána dopisem předsedy Poslanecké sněmovny ze dne 18. listopadu 2020.“ Na otázku: „Kdo, proč, kdy a na základě jakého pokynu uvalil na případ informační embargo?“ odpověděl ministr životního prostředí takto: „Mlčenlivostí ke konkrétním skutečnostem z šetření případu zavázal ČIŽP, a v důsledku i MŽP a mě jako ministra, přímo policejní vyšetřovatel, a to nejprve hned na začátku října a následně ještě několikrát na základě dotazů MŽP. Stalo se tak přímo ve vazbě na probíhající vyšetřování Policie ČR pro podezření ze spáchání trestného činu. Omezená možnost správního úřadu informovat o skutečnostech souvisejících s trestním řízením současně vyplývá přímo z § 8 odst. 7 trestního řádu, v případě správního šetření ČIŽP z obdobných ustanovení kontrolního řádu a správního řádu.“ Podrobnou analýzu zcela nesprávné interpretace § 8 trestního řádu uvedu ještě níže v tomto příspěvku.

Až 19. března 2021 bylo vysíláno ČT24 interview s místopředsedkyní Senátu Jitkou Seitlovou (KDU-ČSL). Ta uvedla: „Stěžejní orgány státu nenaplnily zákonem stanovené kompetence a povinnosti.“ Když sháněla informace, byla odmítnuta. Rovněž uvedla: „Říkám, že není možné, aby prostý poukaz na skutečnost, že v dané věci probíhá trestní řízení, postačil na jednoznačné embargo na všechny informace.“ Paní senátorka mj. požadovala „výsledky odběrů vzorků, které se již nemohou změnit a vyšetřování ovlivnit“.

Relevantní ustanovení trestního řádu

V této části příspěvku bude přímo navazováno na již publikovaný text článku „A neutahuje se smyčka kolem areálu DEZA?“ – některé pasáže budou (s ohledem na celkový kontext) opětovně citovány.

Jako prvního je zapotřebí zmínit JUDr. Petra Svobodu, Ph.D., který publikoval v Deníku Referendum již 15. prosince 2020, velmi podnětný článek „Máme právo vědět – zvedněte mlhu nad Bečvou“ – v něm je mj. uvedeno: „Nejen policie a státní zastupitelství, které havárii vyšetřují jako trestný čin, ale i Česká inspekce životního prostředí jako hlavní kontrolní orgán na úseku havárií ohrožujících jakost povrchových vod i Ministerstvo životního prostředí jako ústřední správní úřad pro ochranu jakosti povrchových vod, uvalily na informace o havárii na Bečvě prakticky úplné embargo. Veřejnost tak nemá žádné konkrétnější, věrohodnější, natož ověřitelné informace o znečišťující látce, ale především o vzorcích vody, které státní orgány odebraly z řeky – kdy, kde a jaké vzorky byly odebrány a jaké výsledky přinesly.“ Autor podrobně analyzoval příslušná ustanovení zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu). Pokusím se na jeho závěry navázat a určité své poznatky k tomu ještě doplnit.

Nejprve je zapotřebí zmínit znění § 8a trestního řádu. Za relevantní lze označit následující části textu: „(1) Při poskytování informací o své činnosti veřejnosti orgány činné v trestním řízení dbají na to, aby neohrozily objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení, nezveřejnily o osobách zúčastněných na trestním řízení údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností…“

Dále pak: „Orgány činné v trestním řízení informují o své činnosti veřejnost poskytováním informací podle odstavce 1 veřejným sdělovacím prostředkům; poskytnutí informací odepřou z důvodů ochrany zájmů uvedených v odstavcích 1 a 2.“

Pokusím se běžnému čtenáři osvětlit vlastní smysl tohoto právního textu. V odstavci 1 je řečeno, že jde pouze o povinnost orgánů činných v trestním řízení. Těmi jsou výhradně: soud, státní zástupce a Policie České republiky. Nikdo jiný! V žádném případě Ministerstvo životního prostředí, Česká inspekce životního prostředí – dokonce ani ne Vláda České republiky. Pokud by se kdokoliv (například ministr životního prostředí) na § 8a odst. 1 odvolával s ohledem na případné informační embargo, pak by takové vyjádření bylo jednoznačně v rozporu s citovaným ustanovením.

Pokud jde o následující odstavec 2 – je možné říci, že ani ten není možné vztahovat na Ministerstvo životního prostředí či Českou inspekci životního prostředí. Za zcela klíčovou lze naopak v § 8a označit zásadu presumpce neviny, která je formulována následovně: „… dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen“.

Paragraf 8b trestního řádu má následující znění (vybíráme jen relevantní části): „(1) Osoby, kterým byly orgány činnými v trestním řízení poskytnuty informace, na které se vztahuje zákaz zveřejnění podle § 8a odst. 1 věty druhé, pro účely trestního řízení nebo k výkonu práv nebo plnění povinností stanovených zvláštním právním předpisem, je nesmějí nikomu dále poskytnout…“ Dále pak: „(2) Nikdo nesmí v souvislosti s trestným činem spáchaným na poškozeném jakýmkoli způsobem zveřejnit informace umožňující zjištění totožnosti poškozeného, který je osobou mladší 18 let nebo vůči němuž byl spáchán trestný čin vraždy…“.

V odstavci 3 je dán zákaz zveřejnění obrazových snímků, obrazových a zvukových záznamů nebo jiných informací o průběhu hlavního líčení nebo veřejného zasedání a v odstavci 4 pak zákaz zveřejnění pravomocného rozsudku spolu se jménem a bydlištěm poškozeného.

JUDr. Petr Svoboda, Ph.D., velmi výstižně poznamenal, že § 8b trestního řádu dopadá pouze na informace, které by dostala Česká inspekce životního prostředí od policie nebo jiného orgánu činného v trestním řízení – nikoliv na ty, které by získala v rámci své vlastní činnosti.

Na závěr této části příspěvku se ještě zmíním o § 8 trestního řádu. Při prvním jeho zběžném přečtení je zřejmé (i „laikovi“), že tento paragraf s informačním embargem žádnou souvislost nemá. Pan ministr životního prostředí však ve svém dopise MZP/2020/110/5623, zaslaném 30. listopadu 2020 (viz výše), byl názoru zcela opačného. Odvolal se konkrétně na § 8 odst. 7, kde je obsaženo následující ustanovení: „Každý je povinen zachovávat mlčenlivost o všem, co se dozvěděl v souvislosti se součinností požadovanou podle odstavců 1 až 3; povinností mlčenlivosti není vázán pro účely řízení před soudem nebo jiným orgánem, a to v rozsahu nezbytném pro ochranu jeho práv nebo pro výkon jeho povinností.“

O čem pojednávají odstavce 1–3? V odstavci 1 jde o stanovení povinnosti státním orgánům, právnickým i fyzickým osobám vyhovovat dožádáním orgánů činných v trestním řízení při plnění jejich úkolů. Soudy jsou totiž oprávněny vyžadovat od orgánů obcí, orgánů policie i od jiných orgánů a právnických a fyzických osob součinnost při plnění svých úkolů, a to zejména sdělování skutečností, které mají význam pro soudní řízení a rozhodování. Od orgánů obcí lze vyžadovat zejména zprávy o chování, majetkových a sociálních poměrech obviněného a o poměrech mladistvého, které mají podklad ve vlastních poznatcích těchto orgánů. Též ministerstva a jiné státní orgány, orgány územní samosprávy, jakož i orgány profesní a zájmové samosprávy, jsou povinny státnímu zastupitelství při výkonu jeho působnosti v konkrétní věci bez průtahů zapůjčovat spisy a doklady.

Jako příklad lze uvést oznámení trestného činu – zjednodušeně řečeno – pokud by např. Česká inspekce životního prostředí předala Policii České republiky oznámení o trestném činu, nesmí inspekce tuto informaci například veřejně poskytnout sdělovacím prostředkům.

V odstavci 2 se hovoří o utajovaných skutečnostech (například o bankovním tajemství).

Odstavec 3 pak vymezuje pravidla sledování bankovního účtu. Nejsem, si jist pouze jednou věcí – a to, zda pan ministr § 8 nepochopil, či zda jej pochopil až „příliš dobře“ a manipulativně jej použil. Doufám, že šlo o první variantu.

Aarhuská úmluva

Jde o dokument, který má úřední název „Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí“. Jsou zde obsažena ustanovení týkající se jak životního prostředí, tak i lidských práv – jde též o právně závaznou mezinárodní smlouvu, která na účast veřejnosti nahlíží komplexně a považuje ji za nezbytnou v souvislosti s ochranou životního prostředí.

Česká republika Aarhuskou úmluvu podepsala 25. června 1998. K ratifikaci došlo až 6. července 2004, v platnost vstoupila 4. října 2004. Tato úmluva neznamenala pouze závazek smluvních států zajistit veřejnosti přístup k environmentálním informacím, možnost podílet se na rozhodování o záležitostech týkajících se životního prostředí či případnou právní ochranu v této oblasti, ale byla to vůbec první mezinárodní smlouva, která deklarovala práva spojená s životním prostředím jako nedotknutelná práva jednotlivce (Kábela, O., Přístup k informacím životního prostředí).

Aarhuská úmluva pojednává mj. oblast práva na informace o životním prostředí. V článku 4 odst. 3 písm. c) je sice stanoveno, že žádost o informace o životním prostředí lze zamítnout, „jestliže by poskytnutí těchto informací nepříznivě ovlivnilo průběh soudního řízení, možnost osob dosáhnout spravedlivého soudního řízení nebo možnost orgánu veřejné správy vést vyšetřování trestného činu nebo činu disciplinární povahy“, současně je však v odstavci 6 stanoveno, že „… pokud je možné vyčlenit informace, jejichž poskytování lze podle odstavců 3 (c) a 4 tohoto článku zamítnout, aby nedošlo k porušení důvěrného rázu těchto vyjmutých informací, každá strana zajistí, aby orgány veřejné správy zpřístupnily zbývající část požadovaných informací o životním prostředí.“

Pokusím se ve zkratce objasnit vlastní smysl výše uvedených ustanovení. Obdobně jako u § 8a trestního řádu jde prioritně o zveřejnění údajů o osobách zúčastněných v trestním řízení. Tedy o informace „důvěrného“ (tedy osobního) rázu (viz výše princip presumpce neviny). Nejde tedy o nic „nového“.

Proč jsem zde uvedené ustanovení Aarhuské úmluvy uvedl? Především s ohledem na formulaci: „… každá strana zajistí, aby orgány veřejné správy zpřístupnily zbývající část požadovaných informací o životním prostředí.“ Žádnému občanovi České republiky (ani tomu „nejhloupějšímu“) nelze vysvětlit, že hodnoty jakosti vody naměřené v řece Bečvě daleko po proudu od případného „viníka“ (prozatím byla vyšetřována pouze ENERGOAQUA, a. s.) mají jakoukoliv souvislost s průběhem soudního řízení (navíc je celá kauza prozatím jen v tzv. přípravném řízení, nikoliv ve fázi řízení před soudem).

Lze samozřejmě vznést námitku, zda je Aaarhuská úmluva přímo závazná. Obecně platí, že mezinárodní smlouva má přednost před vnitrostátním právem. Kábela, O. (Přístup k informacím životního prostředí) však uvádí, že není zcela zřejmé, zda se jedná, v souladu s článkem 10 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, o smlouvu tzv. přímo použitelnou.

Nejvyšší správní soud prý možnost přímé použitelnosti Aaarhuské úmluvy vyloučil (rozsudkem ze dne 31. ledna 2007, č. j. 3Ao 1/2007-28), když judikoval, že se v daném případě „nejedná o smlouvu povahy self-executing treaty a fyzické ani právnické osoby se nemohou dovolávat jejich ustanovení, aniž by tato byla provedena legislativními opatřeními vnitrostátního právního řádu.“ Uvedený přístup na počátku 20. století není neobvyklý. Obdobně se chovaly i jiné státy Evropské unie.

Právě z tohoto důvodu bylo vydáno nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1367/2006 ze dne 6. září 2006 o použití ustanovení Aarhuské úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí na orgány a subjekty Společenství. Uvedená okolnost je přinejmenším „zajímavá“. Obecně platí (zde už není nutné „mnohoznačně“ interpretovat článek 10 Ústavy České republiky), že evropská nařízení jsou právními akty, jež se uplatňují automaticky a jednotně ve všech zemích Unie – a to okamžitě po jejich vstupu v platnost, aniž by se musela provádět transpozice do vnitrostátního práva. Jsou závazná v celém rozsahu pro všechny země Evropské unie.

Podívejme se na datum rozsudku č. j. 3Ao 1/2007-28 a datum zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie – pravda, jde o rozdíl pouhých čtyř měsíců. Bohužel (ač nerad) musím konstatovat, že Nejvyšší správní soud vydal nulitní akt.

Navíc je zapotřebí dodat, že propojení práva na přístup k informacím o životním prostředí se základními lidskými právy potvrdil i Evropský soudní dvůr pro lidská práva (rozsudek Anna Maria Guerra et al. vs. Itálie ze dne 19. 02. 1998). Bylo by tedy možné tento příspěvek ukončit – pro pořádek je však nezbytné zmínit i příslušnou transpozici do českého právního řádu.

Zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí

Zákon č. 123/1998 Sb. byl přijat na základě směrnice 90/313/EHS (která byla následně zrušena směrnicí 2003/4/ES, o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí) a na základě zmíněné Aarhuské úmluvy (viz podrobně výše). Zákon o přístupu k informacím o životním prostředí má přednost před obecnou úpravou poskytování informací (tj. zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím).

Zákon č. 123/1998 Sb. byl vícekrát novelizován, a to zákonem č. 132/2000 Sb., o změně a zrušení některých zákonů souvisejících se zákonem o krajích, zákonem o obcích, zákonem o okresních úřadech a zákonem o hlavním městě Praze, zákonem č. 6/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, ve znění zákona č. 132/2000 Sb., zákonem č. 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, zákonem č. 380/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 200/1994 Sb., o zeměměřictví a o změně a doplnění některých zákonů souvisejících s jeho zavedením, ve znění pozdějších předpisů, a nakonec zákonem č. 83/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů.

Nejprve je zapotřebí zmínit § 2 písm. a) bod 1, který má následující znění: „Pro účely tohoto zákona se rozumí informacemi o životním prostředí informace v jakékoliv technicky proveditelné podobě, které vypovídají zejména o stavu a vývoji životního prostředí, o příčinách a důsledcích tohoto stavu…“

Dále pak, podle písmene b), platí, že „povinnými subjekty jsou 1) správní úřady a jiné organizační složky státu a orgány územních samosprávných celků, 2) právnické nebo fyzické osoby, které na základě zvláštních právních předpisů vykonávají v oblasti veřejné správy působnost vztahující se přímo nebo nepřímo k životnímu prostředí, 3) právnické osoby založené, zřízené, řízené nebo pověřené subjekty uvedenými v bodech 1 a 2, jakož i fyzické osoby pověřené těmito subjekty, které na základě právních předpisů nebo dohody s těmito subjekty poskytují služby, které ovlivňují stav životního prostředí a jeho jednotlivých složek…“

Z uvedeného znění jednoznačně vyplývá, že povinným subjektem je rovněž Česká inspekce životního prostředí. Podle § 3 téhož zákona platí, že žadatel může za účelem získání informace o životním prostředí požádat povinný subjekt o zpřístupnění informace o životním prostředí, a přitom svou žádost nemusí odůvodňovat. Informace mohou být podle § 8 odepřeny pouze v případě, že se jedná o ochranu utajovaných informací (podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti), o ochranu osobních nebo individuálních údajů a o ochranu osobnosti (zákon o ochraně osobních údajů v informačních systémech a občanský zákoník), o ochranu duševního vlastnictví a o ochranu obchodního tajemství.

V § 8 odst. 2 písm. c) je pak stanoveno, že „zpřístupnění informace může být rovněž odepřeno, pokud žadatel se domáhá informací opatřovaných v rámci přípravného řízení (vyšetřování) v trestních věcech, nebo se informace týká neukončených řízení a nepravomocných rozhodnutí o přestupcích a jiných správních deliktech“. V daném případě se opět jedná o již výše pojednaná ustanovení trestního řádu.

Co bylo skrytým důvodem uvalení informačního embarga na změřené hodnoty ukazatelů jakosti vody?

Při analýze možných důvodů budeme vycházet ze zveřejněného článku „A neutahuje se smyčka kolem areálu DEZA?“ Od doby jeho publikování (7. října 2021) se podařilo získat další „informačně embargované“ hodnoty o jakosti vody v řece Bečvě.

Co vše již bylo zjištěno? Povodím Moravy byla 23. září 2020 v profilu Bečva – Troubky naměřena u ukazatele celkové kyanidy koncentrace o hodnotě 0,058 mg/l. Ve vzorku odebraném v neděli 20. září ve dvě hodiny odpoledne byla zjištěna (u téhož ukazatele) hodnota 0,2 mg/l (k uvedenému je vhodné poznamenat, co mi prof. Marek Petřivalský sdělil, – jde o informaci, ke které se dostal nepřímo na základě ústního sdělení).

Zcela nedávno se autorovi tohoto příspěvku podařilo získat informaci o tom, že ve vzorku ze dne 22. září (který odebrala Česká inspekce životního prostředí v říčním kilometru 11,6 – Přerov) byla naměřena hodnota 0,1 mg/l celkových kyanidů.

S ohledem na dobu dotoku a rychlost odbourávání kyanidů (provedlo se porovnání s jinou, rovněž významnou, havárií na Labi pod Kolínem ze dne 9. ledna 2006) lze odhadnout, že v profilu prvního zaznamenaného úhynu ryb nad mostem v Choryni nebyla koncentrace celkových kyanidů vyšší než 0,25 mg/l. V platném nařízení vlády č. 401/2015 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění povrchových vod a odpadních vod, náležitostech povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových a do kanalizací a o citlivých oblastech, v tabulce 1c (normy environmentální kvality pro specifické znečišťující látky pro útvary povrchových vod a hodnoty přípustného znečištění povrchových vod užívaných pro vodárenské účely, vztahující se k místu odběru vody pro úpravu na vodu pitnou) je uvedena hodnota vyšší – a to 0,3 mg/l.

Při orientačním porovnání s havárií z roku 2006 je možné konstatovat, že hodnota 0,25 mg/l byla minimálně pětkrát nižší než v Labi pod Kolínem. Při ní uhynulo jen 10 tun ryb z odhadovaných 400 tun v postiženém úseku (tedy 2,5 %). Naopak (podle zprávy o ichtyologickém průzkumu – provedeném 25. září 2020) je zřejmé, že úhyn ryb v řece Bečvě byl téměř stoprocentní. V lokalitě pod soutokem Rožnovské a Vsetínské Bečvy bylo Ústavem biologie obratlovců (ing. Pavel Jurajda, Ph.D., a doc RNDr. Zdeněk Adámek, CSc.) zjištěno 1128,2 kusů ryb/ha. Naopak v postižené lokalitě Hustopeče pouze 66,7 kusů ryb/ha. Každý se oprávněně zeptá: může mnohem nižší koncentrace kyanidů zabít asi 95 % oproti havárii pod Kolínem, kde uhynulo jen 2,5 % z celkové rybí obsádky? Jedno je jisté – aby bylo možné obvinit a. s. ENERGOAGUA, muselo se prohlásit, že úhyn ryb byl způsoben kyanidy. Jejich koncentrace sice byly vysoké – nikoliv však „smrtelné“.

Jak se asi (ve spěchu) rozhodoval ministr životního prostředí Richard Brabec (bývalý ředitel společnosti Lovochemie, jež patří pod holdingovou společnost Agrofert vlastněnou Andrejem Babišem)? Zadání bylo jasné – nikdo se nesmí dozvědět, že hodnoty kyanidů byly mnohem nižší než ty, které se vyskytovaly pod Kolínem v roce 2006 (ty si přece odborná veřejnost ještě stále pamatuje). Naopak (podle provedených výpočtů publikovaných již v článku „A neutahuje se smyčka kolem areálu DEZA?“) úhyn ryb byl především způsoben zcela jiným polutantem (šlo o tzv. volný chlór). Proto bylo nutné (za účelem dezinformace směřované spíše k odborné veřejnosti) vyhlásit nezákonné informační embargo a případné poskytnutí informace o životním prostředí kriminalizovat. O tempora, o mores!

Závěr

Je jen krátký. Lze jej shrnout do jediné otázky. Je možné Českou republiku v období vlády Andreje Babiše označit za ještě plně právní stát? Odpověď ponechám na čtenářích.

Arnošt Kult

Zobrazení zprávy pro tisk