Turista, přijíždějící do lesů kolem Amazonky, očekává divoký prales hýřící barvami a domorodé obyvatelstvo jak z televizní reklamy. A přichází do vesnice, kde místní nosí kalhoty a košile, v domech hraje rádio a lodě mají benzínové motory. Indiáni mají telefony a k obědu jsou špagety.
A turisté jsou zmateni, protože očekávali polonahé indiánky s čelenkami z papouščích per, které nemají nic jiného na práci, než cizincům přinášet čerstvé ovoce. A kde jsou všichni ti staří a moudří šamani, pro které je životním posláním léčit všechny nemoci světa?
Kde se vzala romantická představa pralesních indiánů coby společnost žijící bez krádeží a lží a uctívající harmonii přírody, kterou naše civilizace ničí? Zřejmě z literatury a kinematografie. Rozhodně ne z historické zkušenosti.
První Španělé, co tudy putovali, popisují místní obyvatelstvo jako všeobecně násilné a často kanibalské.
Například Gonzalo de Ovieda píše: “... a postupovali jsme s velkou námahou, neboť místní indiáni byli uvyklí jíst maso lidské a byli tak beze studu, že často opozdilce z našich uchvátili a odnášeli je a jedli … “.
Ve zprávě o Orellanově plavbě Amazonkou z roku 1542 se píše, že v první vesnici pod Andami je místní obyvatelstvo považovalo za posly z nebe. Ale to bylo také naposled. Celou další plavbu po řece Putumayo a Amazonce měli indiáni jedinou starost. A to, jak cizince zabít. Noční přepady, neustálé útoky, roje otrávených šípů, a to pořád dokola, od And až k Atlantiku.
Měli bychom být rádi, že se naše světy už 500 let vyvíjejí společně.
V hlubokém pralese, kam ještě civilizace nedošla a kde běhají naháči s oštěpy, totiž stále platí jedno zásadní pravidlo: "Přicházejí cizinci - muže zabijeme a ženy si necháme".
Tohle mi říkali všichni okolo řeky Ucayali, když přišla řeč na necivilizované indiány. Místní lidé je vnímají jako násilné divochy. Proto také, když je chce nějaká církev evangelizovat, napřed spustí z vrtulníku ženskou farářku. Tu indiáni nezabijí. Farářka má za úkol přesvědčit kmen, že i bez násilí lze žít.
Někdo to považuje za ničení původní kultury. Ve skutečnosti to divoké kmeny zachraňuje před smrtí.
Situace je jasná: buď se přizpůsobí světu, nebo vymřou. Svět se nezastaví. A přitom jde jen o to násilí.
Nicméně, tohle se týká vesnic vzdálených alespoň týden cesty od hlavních řek. Všude tam, kam se normální cizinec dostane, platí již běžné zákony lidského soužití.
Necháme-li stranou xenofobní kmeny v hluboké džungli, zůstane nám 99 % populace Amazonie, která se na svět dívá stejně jako my.
Čistá zištnost.
V našem světě málokdo pracuje zadarmo, tak proč by indiáni měli jednat jinak.
Hodnota peněz je závislá na tom, jak snadno je získáváme. A v pralese je získáváme velmi těžko a proto je jejich hodnota vysoká. Soupeření o peníze je všude stejné, jen v Evropě je lehce překryto uhlazeným chováním.
Často slyším názor, že indiáni přece peníze nepotřebují, protože vše mají z pralesa. Prales jídlo poskytuje, ne příliš, ale pořád něco.
Nicméně věci jako je pasta na zuby, mýdlo a toaletní papír se musí koupit za peníze. A myslím, že všichni turisté jsou rádi, že i v Amazonii mohou uspokojit běžné hygienické návyky.
Tohle kupodivu přijde cizincům normální, ale fotbalový dres či rádio považují za nevhodné. Turisté by vlastně chtěli potkat divoké indiány z džungle, ale s postoji a návyky civilizovaných lidí...
Některé vesnice to pochopily a založily folklorní spolky písní a tanců. Pořádají představení, která zobrazují to, co turisté očekávají. S historickou realitou to asi nemá mnoho společného, soudě podle fotek z muzea indiánské kultury, které je v Iquitos na bulváru. Je to zobrazení současné idealizované vize amazonské vesnice.
A je to vskutku pěkné. Zářivé čelenky z peří, spektakulární malby na obličeji, sukýnky z listů palmy... . Nicméně pro běžný život je to oděv nevhodný. S čelenkou z peří se hustým lesem moc snadno nepohybuje a džínové kalhoty jsou jistější, než pár listů trávy. Už proto, že je nepropíchne komár, kterých je tady pro všechny dost.
A to platí zřejmě všude, protože při cestě po Olomouci také nepotkávám hanácké kroje.
Normální indián je chlápek v holínkách, chlapec ve fotbalovém dresu a holka v džínách s mobilem. Trocha práce, málo peněz, hodně legrace.
Ona romantická představa, kterou bych nazval Vinnetou a Pocahontas, se často objevuje v dokumentech, ale vlastně skutečnosti neodpovídá. Nemyslím, že by filmaři chtěli lhát, ale přijíždějí s jasným cílem a ten hledají, až ho někde najdou. Běžná realita do toho moc nezapadá, maximálně v truchlivých záběrech ze slamů.
Trpí-li běloši pozitivním předsudkem, pak hlavně ve smyslu “šaty dělají člověka”. Málokdo se v pralese zdrží více jak týden a tak vlastně nemůže poznat, s kým má tu čest. Bere se jenom povrchní zdání.
Omyl z druhé strany
Indiáni žijí v omylu také, ale trochu z jiné strany. Představu o běloších si utvářejí na základě několika málo bělochů, kteří do džungle přijíždějí. A ti přijíždějí často s vybavením jak od NASA. Mikrofiltry na vodu, vodotěsné batohy, svítilny a jemná elektronika… . Prostě věci, které i tady jsou vcelku drahé, ale člověk si je na náročnou cestu pořídí, i když nejsou potřeba.
A v pralese to pak vypadá tak, že přijíždí čas od času gringos a všichni vytahují z batohů ty fascinující zbytečnosti.
A z toho jasně vyplývá, že jsme v Evropě bohatí všichni, když každý s sebou nese majetek za dva tisíce dolarů.
Technika samotná nikoho nepřekvapuje. Překvapuje to, že ji má každý běloch.
Možná, že jako celek bohatí jsme, ale opravdoví cestovatelé po pralese bohatí být nemusí. Opravdu bohatý člověk pojede na pláž v Karibiku a ne do míst, kde se to hemží jedovatými hady a kde krvežíznivý moskyt nikdy neusíná.
Mnohem veselejší je indiánská domněnka, že jsou v Evropě všichni velice vysocí. Snažil jsem se to vyvrátit, leč sám měřím 190 cm a často jsem v Iquitos potkával nezvykle vysoké Holanďanky a Angličanky, které mi to příliš neulehčovaly.
Naopak děsivá je představa Pela cara, což česky znamená stáhnutá tvář (ve smyslu z kůže stažená). Traduje se, že se po pralese pohybují party bílých vrahů, co zabíjejí indiány a stahují jim kůži z obličeje, kterou pak prodávají jako speciální suvenýr. Něco jako sušené lidské hlavy Shuarských indiánů.
A proto se indiáni bělochů bojí. Skupina turistů s průvodcem je vítaná, ale když do vesnice přijde osamocený pofidérní týpek nebo dvojice polovojensky oblečených drsňáků, tak se místní začnou bát o život. A pokud ještě příchozí neovládá aspoň trochu španělštiny, je zaděláno na velké nedorozumění, jehož základem je strach.
K tomu se hodí pěkná historka, kterou mi vyprávěl pán z mé vesnice. Před pár lety provázel jednoho Američana na horní tok řeky Napo do zapadlé vesnice, ze které pocházel. A když došli, začal se turista vyptávat na ty zmenšené lidské hlavy. Jak to vesničané uslyšeli, hned pochopili, že přijel jeden z těch zvrhlých vrahů a že ho musí zabít, než se někomu něco špatného stane. Podle vyprávění byla situace opravdu vážná a Američanovi šlo o život. Nakonec je indiáni nechali odejít, jinak bych o tom neslyšel, ale bylo k tomu prý potřeba velkého přesvědčování a všeho majetku.
Indiáni kmene Ashuar (Shuar) v minulosti sami prosluli jako lovci lebek a tak nemají důvod historkám o Pela cara nevěřit.
V lesích kolem řek Ica a Yapurá (Putumayo a Caqueta) se ještě připojuje názor, že někteří běloši jedí maso indiánů. Výsledek je stejný, strach a preventivní agrese.
Na štěstí se míra strachu dá poznat i z fotografie. Tam, kde lidé spí pohromadě ve velkém společenském domě, tam se bojí. Tam, kde jsou rodinné domy rozesety volně kolem řeky, spí klidně a beze strachu.
Vratislav Santini