PRAHA (Ekolist) - Pavla Říhová a její tým z České inspekce životního prostředí byl uznávaný u nás i ve světě. Na poli mezinárodní ochrany biodiverzity a potírání nelegálního obchodu s ohroženými druhy zaznamenal řadu výrazných úspěchů. Mezi hvězdné chvíle její kariéry patřila audience u prince Williama, který coby ochránce přírody ocenil její dlouholetou práci. Pavla Říhová se svým týmem už na České inspekci životního prostředí není. Jaké byly důvody odchodu a co bude s týmem dál, líčí Pavla Říhová v rozhovoru pro Ekolist.cz.

Dlouhá léta jste pracovala na ČIŽP v oddělení mezinárodní ochrany biodiverzity a CITES (pozn. red.: Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin). Jak to bylo dlouho?

Na ČIŽP jsem pracovala na den přesně 27 let. Nastupovala jsem 20.12.1993 a odešla 20.12.2020.

Začínala jsem na Oblastním inspektorátu Praha v oddělení ochrany přírody jako vůbec první inspektor ČIŽP, který dostal na starosti mezinárodní úmluvu CITES, k níž jsme tehdy jako stát nově přistoupili. Deset let jsem byla řadový inspektor, učila se kontrolní práci a snažila se zavádět kontroly CITES do praxe. Po přechodu na ředitelství jsem pak 17 let vedla specializovaný útvar s celorepublikovou působností přímo zaměřený na CITES a ohrožené druhy.

Mohla byste popsat, jak vypadal váš obyčejný den, kdy se nic neděje?

Můj obyčejný den jako vedoucí nebyl v posledních letech zase tak adrenalinový, jak by se mohlo zdát. Vytvářela jsem zázemí svému týmu, což s sebou nese spoustu papírování, organizace práce a jednání.

V české státní správě se bohužel hodně rozbujela administrativa, a tak poslední dobou tvořily cca 80 % mé práce papíry a práce na počítači. Vyřízení e-mailů, psaní zpráv a různých materiálů, práce se spisy k jednotlivým případům, kontrola dokumentů, které vytvořili mí podřízení, výkazy, příprava na jednání, porady, řešení potíží, telefonáty...

Ale i jako vedoucí jsem párkrát do měsíce sloužila na letišti v Ruzyni či se účastnila vybraných kontrol. Sice méně než mí kolegové, ale přece. S ohledem na letité zkušenosti byla má účast na případech spojena spíše se závažnějšími kauzami.

Hodně jsem se věnovala také koordinaci – je důležité propojit práci inspektorů, celníků, policistů a státních zástupců dohromady, snažit se, aby uměli fungovat společně a všichni táhli za jeden provaz a aby se problematika boje proti wildlife crime někam posouvala.

A jak vypadal den, kdy se děje všechno a adrenalin teče proudem?

Tak to jsou především situace, kdy jsme přizváni jako odborní konzultanti-biologové k závažným trestním kauzám. Může jít o domovní prohlídky, prohlídky nebytových prostor, záchyty vozidel apod. Takové akci předchází dlouhá příprava a shromažďování informací. Zvažují se všechny možnosti, potřebné vybavení, jednotlivé kroky, diskutuje se, co můžeme na místě čekat...

Pak přijde den D a nervozita stoupá. Akce obvykle začínají velmi brzy ráno, takže je nutné být na místě či někde poblíž třeba kolem 5 či 6 hodiny ráno. Naše role v celém soukolí je poskytovat odbornou podporu.

Akci velí trestní orgán, který postupuje podle svých pravidel, jimž se musíme přizpůsobit. Ale problematika wildlife crime má přece jen určitá specifika. Není to, jako když se hledají drogy nebo cigarety, zvláště pokud jsou na místě živá zvířata. Dopředu nikdy nevíme, co nás čeká a jak to celé bude probíhat.

Jak dlouho taková akce typicky trvá?

To je různé. Tři hodiny, celý den nebo také dva dny.

Na místě mohou být exempláře, které bude obtížné určit, nebezpečné druhy, nebo mrtvá rozkládající se těla a zápach, dotyčný podezřelý se může chovat agresivně...

Jsou to nervy a obrovská zodpovědnost. A po pár hodinách také únava nebo i zima a hlad, když si s sebou nevezmete nic k jídlu... Tyhle akce jsou skutečný adrenalin.

Jakou konkrétní akci či kauzu byste označila jako největší?

Záleží, zda myslíte největší akci z hlediska významu pro ochranu ohrožených druhů, rozsahu nelegální činnosti či počtu zapojených lidí…

Ale mezi ty největší určitě patří operace Trophy, zaměřená na nelegální obchod s tygřími produkty, která proběhla v roce 2018. Na místě tehdy zasahovalo asi 200 lidí.

Velká byla také operace zvaná Lora, která se týkala nelegálního obchodu s papoušky a při níž byli zabaveni arové Learovi, kteří jsou dnes v pražské ZOO. To byl záchyt asi nejvzácnějšího druhu v ČR. Lora byla také akce s největším počtem zúčastněných inspektorů ČIŽP. Tehdy domovní prohlídky probíhaly na 12 místech zároveň a museli jsme zapojit všechny dostupné inspektory, kteří měli nějakou zkušenost s CITES.

Rozsáhlá a důležitá byla také operace Rhino, kde šlo o obchod s nosorožčími rohy. Díky rozkrytí této kauzy se ukázalo, že patříme mezi čtyři země na světě, které měly v té době největší problém s obchodem s nosorožčími rohy.

Loni ve vás a ve vašich kolezích uzrálo rozhodnutí inspekci opustit. Mluvila jste o nepříjemných podmínkách, ve kterých se nedá pracovat. Co si pod tím máme představit?

Nebylo to ze dne na den, problém se stupňoval během posledních tří let, víceméně od zmiňovaného případu obchodu s tygry.

Naše oddělení a především já osobně jsme začali vadit řediteli inspekce Eriku Geussovi. Vadilo mu, že jsme moc vidět, že s námi chtějí mluvit novináři. Příliš jsme vyčnívali. To se pod tímto vedením na inspekci nenosí, jako zaměstnanec máte poslouchat a nemít vlastní názor. Známý smí být pouze pan ředitel a kdokoli, kdo by ho nějak zastiňoval, je na indexu.

Když se podíváte zpět, tak inspekci v posledních letech opustilo či bylo "odejito" mnoho výrazných osobností, například Ing. Jana Moravcová či JUDr. Jitka Jelínková.

Ten trend pokračuje, nejde jen o naše oddělení CITES. Odchází mnoho dalších lidí, fluktuace zaměstnanců je za tohoto vedení vskutku nebývalá. Pod Erikem Geussem není lehké pracovat, chování jeho samého i jeho suity k zaměstnancům je strašné.

Jak konkrétně se to projevovalo?

Kolegové z Celní správy a policie dostali od svého vedení za kauzu tygrů pochvalu. Nám vedení odebralo tabulkové místo. Práci šesti lidí jsme poté museli zvládat v pěti. Byl nám odebrán rozpočet oddělení, nedostávali jsme odměny či byly výrazně snižovány, objevovaly se různé slovní výtky a invektivy.

Náš nadřízený se hodně snažil, aby se řediteli zavděčil, takže jsme neustále slýchali, že si o sobě moc myslíme, že nerespektujeme vedení, nechápeme priority inspekce, že naše práce ve srovnání s ostatními složkami není důležitá, jsme problémoví, všechno děláme špatně atd. Nikdy jsme ovšem nedostali jakoukoli písemnou výtku či konkrétní sdělení, co přesně špatně děláme.

Oficiální kontrola z Ministerstva životního prostředí zaměřená na výkon práce oddělení CITES shledala, že pracujeme výjimečně dobře. Je zajímavé, že naši práci oceňovali celníci, policie, státní zastupitelství, ministerstvo i kolegové ze zahraničí, jen na inspekci jsme byli za čím dál větší outsidery a potížisty…

O řešené případy a samotnou práci oddělení se vedení prakticky nezajímalo. Dlouhodobé problémy, na něž jsme upozorňovali, nikdo neřešil. Nefungoval sekretariát odboru a stále více na nás byla přehazována administrativní zátěž a výkaznictví, takže jsme měli méně a méně času na vlastní práci. Ředitel odboru ignoroval naše žádosti i e-maily. Pokud přišla nějaká stížnost (a ty samozřejmě chodí, protože kontroly nevzbuzují u kontrolovaných obvykle velké nadšení), intenzivně se hledalo, kde inspektor pochybil. To vám pocit jistoty a zázemí skutečně nedodá. Tiskové oddělení sledovalo i mé osobní FB stránky a dostávala jsem důrazná upozornění, co smím a nesmím dělat ve svém volném čase.

Loni už začal být problém i s mezinárodní spoluprací, protože nadřízený mi například odmítl podepsat vyslání na zahraniční pracovní cestu, přestože se jednalo o plně hrazenou akci pro Evropskou komisi, a odůvodnil to tím, že jsem si předtím dovolila požádat o home office. Pak jsem se dozvěděla, že ředitel Erik Geuss se vyjádřil, že já už do zahraničí nikam nepojedu. Bylo toho hodně.

Jak to na vás působilo?

Působilo to na mě jako osobní msta vystupňovaná navíc snahou některých lidí být s ředitelem zadobře. Postupně jsme více a více ztráceli důvěru v inspekci a její vedení, už jsme nechodili do práce rádi a s nadšením jako dříve. U většiny z nás se začaly projevovat i zdravotní problémy v důsledku dlouhodobého stresu. To nikdy dříve nebývalo.

Dlouze jsme to mezi sebou probírali a shodovali se, že už nás nebaví takovým věcem čelit a že se na inspekci nedá pořádně pracovat. I tak jsme ale pořád vytrvávali, protože ta léta práce se nedají jen tak snadno opustit.

Celé to vyvrcholilo v červenci 2020 návrhem na zrušení oddělení CITES. Tento návrh byl před námi i ostatními institucemi, s nimiž spolupracujeme, dobře utajen, což bylo samo o sobě dost podivné. Vše nám bylo direktivně oznámeno jako hotová věc, do níž nemáme co mluvit. Akce byla navenek vydávána za posílení problematiky CITES na inspekci, ale návrh postrádal jakékoli pořádné zdůvodnění i popis toho, jak by měla problematika dále fungovat. Celé to bylo velmi zvláštní.

Co za tím podle vás bylo?

Domnívám se, že ve skutečnosti šlo o to rozprášit náš tým a mě zbavit vedení a jakékoli rozhodovací pravomoci.

Začali jsme se bránit a ptát se proč. Odpovědí byly jen mlhavé neurčité řeči, až posléze nám ředitel odboru oznámil, že hlavním důvodem je neuctivost k vedení. A dodal, že na inspekci nikoho nedrží a komu se to nelíbí, může jít.

Bylo to těžké období. Ministerstvo se za nás nakonec postavilo a ministr Richard Brabec navrženou reorganizaci zakázal, což bylo skvělé a velmi to oceňujeme. Jenže vedení inspekce nelibě neslo, že jsme si dovolili se bránit. Podmínky i atmosféra se stále zhoršovaly, až tam dál vydržet opravdu nešlo.

Když se ze všech stran dozvídáte, že intenzivně hledají, za co by proti vám mohli vést kárné řízení, nadřízený s vámi přestane jakkoliv komunikovat a dokonce vám nepředává ani část pošty, tak pochopíte, že to budoucnost opravdu nemá. Mrzí nás to všechny, ale pod těmito lidmi už opravdu nikdo z nás pracovat nechce.

Musím ovšem říci, že nás potěšila obrovská solidarita lidí na inspekci, z inspektorátů i z ředitelství, kterou při našem odchodu vyjadřovali, a jejich lítost, že odcházíme. Je vidět, že za vším tím nepříjemným stojí jen pár lidí kolem Erika Geusse.

Spolu s kolegy přecházíte do Centra environmentálních forenzních věd na Přírodovědecké fakultě UK. Inspekční činnost tam asi dělat nemůžete. Co bude náplní vaší práce?

Ne, kontrolní činnost z této pozice už opravdu dělat nemůžeme a nebudeme. To musí podle zákona zajistit inspekce.

Ale v oboru zůstáváme dále, budeme se věnovat odborným věcem a konečně snad bude i méně administrativy. Máme pětiletý grant na výzkum forenzních wildlife metod, chceme více přednášet, zapojit se do projektů na ochranu ohrožených druhů, věnovat se osvětě apod.

Pevně věříme, že naše spolupráce s orgány činnými v trestním řízení bude pokračovat. Za ta léta jsou vybudovány určité vazby a důvěra, máme vysoký odborný kredit. Kolegové nás a naši práci znají a odbornými konzultanty můžeme být i z pozice expertů na univerzitě.

Centrum environmentálních forenzních věd vzniklo na míru vám a vašemu týmu?

Ne, to se říci úplně nedá. S Univerzitou Karlovou jsme diskutovali o spolupráci už několik let. Všichni si stále více uvědomujeme, že pro efektivní a úspěšné vyšetřování wildlife případů (ale i jiných environmentálních případů) jsou nesmírně důležité odborné informace a vědecky podložené metody umožňující získat potřebné důkazy, tzv. forenzní analýzy.

Environmentální kriminalita je velmi specifická oblast kriminality, která prostě vyžaduje spolupráci s odborníky. Může jít o determinační morfologické posudky, analýzu DNA, radiouhlíkové datování, analýzu stabilních izotopů, veterinární patologii, parazitologické posudky, toxikologii a tak dál.

Jenže odborníků, kteří by měli zkušenosti s forenzním dokazováním a s podáváním svědectví u soudu, není mnoho. Chtěli jsme proto založit platformu, která by sdružovala odborníky z různých oborů potřebných pro vyšetřování wildlife kauz, získat zdroje a zázemí pro výzkum a zlepšování forenzních metod, motivovat mladé vědce, aby se této problematice věnovali...

Ústavu pro životní prostředí na Přírodovědecké fakultě UK se nápad líbil, viděli v něm smysl a možnost rozvoje aplikovaného výzkumu využitelného v reálné praxi. Tak jsme společně začali vše promýšlet, konkretizovat představy a jednat s dalšími možnými partnery u nás i v zahraničí. Hledali jsme cesty, jak by šlo myšlenku realizovat. Skutečně to není záležitost posledních pár měsíců. Centrum nevzniklo jako záchrana pro náš tým, i když se s námi od začátku počítalo.

Jak tedy měla spolupráce vypadat?

Původně jsme já ani mí kolegové nechtěli inspekci zcela opustit. Předpokládali jsme, že si zkusíme pouze snížit úvazky, abychom měli kromě práce na inspekci i kapacitu na výzkum a nově založené centrum. Tím by na oddělení CITES vznikl prostor pro nové lidi, jež by bylo možné práci postupně naučit. Byla by zajištěna kontinuita.

Je potřeba si uvědomit, že nový inspektor nevznikne tím, že podepíše pracovní smlouvu. Ani zkušební doba zdaleka nestačí. Trvá minimálně rok, spíše dva až tři, než se z člověka stane samostatně použitelný inspektor a získá trochu jistotu. Někteří během té doby zjistí, že se na inspekční práci nehodí.

Kvůli všemu tomu, co nastalo, nás ale přešla chuť na inspekci setrvat. Byli jsme neuvěřitelně jednotní – nikdo už zůstat nechtěl.

Nepřestává mě ovšem udivovat, že vedení náš odchod překvapil... jim skutečně nedošlo, že inspektoři nejsou ovce a že by někdo mohl mít jejich jednání plné zuby.

Týkala se vámi popisovaná atmosféra na inspekci jen vašeho oddělení, nebo je podobný tlak i na jiná oddělení? Protože to by asi mohlo mít vliv na kauzy typu Bečva….

Myslím, že podobný tlak zažili a zažívají na inspekci i jiní. Nebyli jsme jediní, jen odchod celého oddělení naráz je přece jen více vidět, než postupné odcházení jiných lidí. Po nás se jistě znelíbí někdo další. Špatná atmosféra je bohužel na celé instituci a je to důsledek mizerného vedení, které se sice chlubí tím, jak vše úžasně funguje, ale realita je trochu jiná.

Je mi to moc líto, protože inspekce si toto nezaslouží. Pracovalo a pracuje tam hodně skvělých lidí, kteří dělají, co mohou, aby naplňovali poslání toho úřadu. Jenže jsou to spíš ti lidé dole.

Jaký to má vliv na řešené kauzy, si hodnotit netroufám, zvláště ne na kauzy, které nejsou z okruhu mé působnosti.

Jak si podle vás ČIŽP s agendou mezinárodní ochrany biodiverzity a CITES poradí do budoucna?

To nevím.

Ředitel ČIŽP sdělil médiím, že na inspekci jsou desítky dalších inspektorů, kteří se problematice CITES věnují, takže inspekce činnost bez problémů i nadále zajistí... Sice ani my ani kolegové z oblastních inspektorátů nevíme, kde by ty údajné desítky inspektorů měly být, ale třeba je nějak vyčarují.

Ale vážně – povinnosti a kompetence ČIŽP v CITES jsou dané zákonem, takže těžko mohou tuto práci přestat dělat. Nějak pokračovat musí.

Je ovšem otázka, jak to bude vypadat. To se uvidí.

Martin Mach Ondřej

URL zprávy: https://ecomonitor.cz/zprava2.shtml?x=2666290