PRAHA (Ekolist) - Příroda je v současné koronavirové krizi útočištěm většiny lidí, kteří potřebují na čerstvém vzduchu načerpat energii. O tom, jak nám právě pobyt v přírodě pomáhá obnovovat dobrou náladu a duševní rovnováhu, jsme si povídali se sociálním psychologem a ekopsychologem Janem Krajhanzlem.

Jak nám v situaci sociálního odloučení příroda pomáhá? Nabídka toho, co můžeme dělat mimo domácnost, je omezená a je doporučeno chodit právě do přírody.

Je určitě otázka, kolik lidí se dostane ven. Vláda možnost chodit do přírody a do parku povolila, ale myslím i na seniory, kteří třeba sami nemají možnost dostat se mimo okruh své domácnosti. A to může být problém.

Čili příroda pomůže těm šťastnějším, kteří mají možnost se dostat ven, mají třeba i osobní automobil, nechodí do práce, mají home office nebo mohou využívat nějaký čas o víkendech. Pro ty je to velmi důležitá podpora.

V čem konkrétně?

Vyzdvihnul bych asi dvě věci. Výzkumy už od 70. let ukazují, že příroda umí snižovat úroveň našeho stresu. To platí jak na úrovni subjektivního prožitku, tak na úrovni stresových hormonů adrenalinu a kortizolu v krvi. Pobyt v přírodě nám opravdu snižuje jejich výskyt v krvi.

Druhá věc je, že příroda zmírňuje naši duševní únavu. Ten druh únavy, kdy už se nám nechce nic dalšího číst a nejsme schopni se dobře soustředit. Vyhledáváme pak spíš různé banality na internetu, koukáme na zábavná videa na YouTube. Příroda dokáže tuto naši vnitřní schopnost koncentrace obnovit.

Takže moje rada je, choďte ven, choďte ven, choďte ven. Když můžete, tak opravdu jděte, nezakopejte se u zpravodajství a sociálních sítí.

Není moc jednodušších, dostupnějších a levnějších způsobů, jak si udělat příjemně a zbavit se stresu, než vyrazit ven.

Dá se popsat, co je to, co nám chybí, pokud ven nemůžeme? Respektive v čem je jiné prostředí uvnitř domu, venku ve městě a venku v přírodě?

Úplně jasná exaktní odpověď na to ještě není. Teorie, které se tím zabývají, předpokládají, že významnou roli v tom hraje naše evoluční genetická zkušenost. Že se cítíme lépe v prostředí, ve kterém jsme se evolučně vyvíjeli po desetitisíce let.

Pak je celá řada druhotných vysvětlení, které pracují s tím, že když jsme v přírodě, zapojujeme takovou tu mimoděčnou pozornost. Já teď během našeho rozhovoru stojím v lese, kde občas zaštěbetá pták. Před chvílí mi přes cestu přeběhl zajíc. Moje pozornost volně klouže po okolí.

Zatímco když jste někde „v civilizaci“, tak se musíte neustále soustředit. Koukáte například do excelovské tabulky, nebo posloucháte rozhovor, jste na poradě. Ve městě potřebujete sledovat dopravu, když přecházíte přes silnici. Naše přímá pozornost je neustále zatěžována. Příroda jí dá ale odpočinout.

A pak jsou ještě další vysvětlení, která pracují s tím, že příroda má jakýsi charakter fraktálu, že v ní jsou tvary, které se opakují na makroúrovních a pak se projevují na mikroúrovních. A i tahle soběpodobnost má být pro naši mysl obnovující.

Má člověk vrozenou potřebu být v kontaktu s přírodou, jak tvrdí koncept biofilie?

Biofilie je koncept Edwarda O. Wilsona. Už kvůli svému názvu je často a možná chybně interpretována jako vrozená láska k přírodě. V tom se Wilson nevyjadřoval konzistentně, v některých textech biofilii vykládal tímto způsobem, ale v jiných mluvil o tom, že její součástí jsou všechny naše reakce na přírodu, to znamená například i odpor k pavoukům nebo hadům, který je jak upozorňuje vrozený napříč kulturami.

A z toho ohledu se mi zdá, že velkou slabinou biofilie je, že všechno, co se odehraje mezi přírodou a člověkem, je Edwardem O. Wilsonem považované za vrozenou predispozici. Což je takový trochu důkaz kruhem. Že když něco děláme, tak k tomu musíme mít predispozici – a ano, každá predispozice je vrozená.

Ta teorie nálepkuje nejrůznější chování v našem životě jako součást biofilie, ale není úplně jasné, co tam patří, co tam nepatří a co z toho vlastně vyplývá.

A z čeho tedy myslíte, že naše potřeba být v kontaktu s přírodou vyplývá?

Přiznám se, že si nejsem jistý, jestli je tak důležité to vědět. Myslím si, že na to jasnou odpověď nezjistíme. Já jsem spíš v roli výzkumníka, kterého zajímá, zda to tak je, zda to tak je pro všechny lidi, proč se mezi lidmi liší míra, v jaké vyhledávají kontakt s přírodou a v jakých podobách vyhledáváme kontakt s přírodou.

Tedy spíše si zmapovat to, co se odehrává, než spekulovat, jaké to má kořeny. To je otázka mnohem složitější a já jsem v tom trochu agnostik. Nejsem si jistý, jestli se na to někdy přijde.

Oceňujeme přírodu jako něco, co nás přesahuje, anebo spíše tehdy, když odpovídá našim požadavkům? Narážím na to, že například stromy v ulicích chceme tam, kde je vidíme, ale zároveň nám nemají bránit ve výhledu, v létě v jejich stínu můžeme zaparkovat auto, ale nemají ubírat parkovací místa...

Vztah ke stromům bude velmi různorodý u různých skupin obyvatelstva. Na jednu stranu tady budou ti, kdo by rádi vykáceli všechny stromy, protože jim z nich padá listí na auto.

Na druhou stranu se setkáte s lidmi z odborů ochrany prostředí, kteří potřebují nařídit kácení přestárlých nebo nemocných stromů, a ti často čelí velmi vášnivému odporu místních obyvatel, ve kterém se ztrácí jakákoli racionální diskuze. Jako by každá poražený strom byl vnímaný jako zabitý člověk, a téměř není šance se dohodnout.

Stejně různorodý je i náš vztah k přírodě. Pro někoho může příroda být skutečně něco, co nás přesahuje, a vztahujeme se k ní nějak spirituálně, a pro někoho jsou to krtince na zahrádce, které potřebují zlikvidovat. Nebo dvorek, který potřebuje vybetonovat, aby tam nemusel sekat trávu.

Pro ekopsychologii je fascinující, jak velké rozdíly jsou mezi lidmi v rámci jedné společnosti. Dokonce v rámci jedné socioekonomické skupiny nebo jedné rodiny. Odlišnosti v tom, jak vyhledáváme kontakt s přírodou, jaká dáváme přírodě práva, nakolik jí přičítáme vlastní hodnotu nebo ne, jsou obrovské. Proto je často potřeba jít na úroveň jednotlivců a snažit se pochopit jejich individuální vztah k přírodě.

Dá se ve vztahu k přírodě mluvit o konzumu? Jak by vypadal spotřební vztah k přírodě?

Bezpochyby. Stejně jako můžeme sbírat auta a módní doplňky, tak se dají sbírat zážitky z druhého konce světa, spojené s mimořádnou až extrémní uhlíkovou stopou.

Asi je dobré říct si, co je to konzum. Jestli je to jenom frekvence toho, jak některé věci užíváme a spotřebováváme, anebo, a to je pro mě možná psychologicky zajímavější, i to, že něco hltáme, aniž bychom k tomu měli silnější prožitek.

Spousta lidí cestuje, a na nových místech se jim sice líbí, ale nemusí tam mít hlubší prožitek než v lese za domem. Nemusíme chodit ani do vztahu k přírodě. V Praze potkávám řadu turistů, kteří přijeli asi poměrně zdaleka, a pak se toulají městem se znuděným výrazem. A já si říkám, proč vážili tu cestu, stálo to za to?

Zážitky a příroda se dají konzumovat jako cokoli jiného.

Když si dnes vybavím nejpopulárnější činnost, jakou chceme pomoci přírodě, je to sázení stromů. Jak tomu rozumíte?

Já vidím velkou zálibu ve stromech obecně. Spousta lidí to má tak, že strom anebo les rovná se příroda.

Na jednu stranu tomu fandím. Pokud bude víc stromů třeba ve městech nebo v české zemědělské krajině, je to jenom dobře.

Meze, remízky a aleje mezi rozpálenými širými českými a moravskými lány krajině rozhodně prospějí. A to nejen z hlediska biodiverzity, půdy a půdní eroze, ale bude to dobře i pro naši středoevropskou duši, která má ráda kulturní krajinu a která by ráda okem spočinula na pestré krajinné mozaice, jež tady bohužel byla kolektivizací v 50. letech dost výrazně narušena. A dnes máme jedny z největších půdních celků ve srovnání s ostatními zeměmi Evropské unie.

Stačí se podívat přes hranice do Rakouska nebo do Polska a vidíme, jak krajina vypadá, když je pestřejší.

Z tohoto hlediska je strom bezvadná věc. Ale zároveň se začínám trochu ošívat, když v tom slyším představu, že čím více stromů a lesů, tím více přírody. A tam je strašně důležité s tím průběžně polemizovat.

Kde bychom byli, kdyby nám zarostly bělokarpatské louky nebo krkonošské a šumavské horské louky? Kdyby nám zarostlo vřesoviště v Podyjí?

I bezlesí je důležité. Jak z hlediska přírodní rozmanitosti, tak z hlediska krásy krajiny. Takže je bezvadné sázet, ale je potřeba promýšlet kde. A co to bude pro konkrétní místo v příštích letech reálně znamenat.

Může současná situace pobytu v přírodě v průběhu koronavirové krize pomoci uznat zeleni větší význam v územním plánování nebo architektuře?

Současná epidemie lidem připomene spoustu hodnot. Vždycky je složité uvědomit si hodnotu věcí, pokud máme všeho dost. To, co pro nás má opravdu význam, si uvědomíme ve chvíli, kdy to ztratíme.

Spousta lidí si třeba v tuto chvíli může uvědomovat hodnotu svých kamarádských vztahů, když s kamarády nemůže trávit tolik času. Řada z nás si uvědomí hodnotu klidné kanceláře, kterou na home office nemáme.

A do tohoto patří i příroda. Zvlášť posílí její hodnota pro ty, kteří ji mají „z ruky“ a nemohou buď nasednout do auta a odjet do přírody, nebo vyjít do zahrady či vyrazit do lesa. Stejně tak půjde asi nahoru hodnota cestování.

Očekávám, že až se budou uvolňovat současná zdravotní opatření, věřím tedy, že s koncem epidemie, budeme se více radovat z kamarádských vztahů, klidných pracoven, vycházek do přírody, případně cest do zahraničí.

Ale jiná otázka je, jak dlouho nám to vydrží.

Zkušenost ukazuje, že obnovená radost netrvá věčně. Do určité míry se brzy nasytíme, stane se to zase běžnou samozřejmostí. A pokud nebudeme vystavováni průběžným vracejícím se omezením, tak se zase vrátíme do nastavení, že je normální jít do přírody a vidět kamarády. A nemusí to vést k nějaké hlubší transformaci na úrovni lidí nebo celé společnosti.

Objevila ekopsychologie něco, co vede k hlubší transformaci nebo k ovlivnění hodnot ve vztahu k přírodě?

Když se řekne transformace, a ještě ve spojení transformace společnosti, tak si to představuju jako něco opravdu velkého, jako přechod na průmyslovou společnost. Nic tak velkého mě nenapadá.

Ale poznatky ekopsychologie z mnoha studií prokazují, jak je kontakt s přírodou pro naše duševní zdraví důležitý. Zvyšuje naši životní spokojenost, posiluje kvalitu našich vztahů.

Na jednu stranu zažíváme pohyb jedním směrem: čím dál více lidí bydlí ve městech, je velký tlak developerů na zahušťování zástavby, na úbytek zeleně ve městech, zažíváme tlak výkonové společnosti na pracovní flexibilitu, na permanentní stav být on-line, být připraven řešit pracovní záležitosti, vypořádáváme se s velkým rozvojem sociálních médií.

A rozsáhlé výzkumy ekopsychologie připomínají, že je potřeba to vyvažovat. Že je potřeba být offline, nedělat nic, někdy se jen tak toulat po břehu řeky nebo vzít batoh a vyrazit jen do hor. Tyhle věci jsou pořád důležité a vzhledem k těm trendům, které jsem pojmenoval, ještě důležitější.

Poradil byste organizacím, které pracují s ochranou přírody, jak v současné situaci vztah k přírodě komunikovat?

Když to vezmu obecně, tak je dobré být realisty a být vnímaví k tomu, že málokteré téma má teď šanci uspět v konkurenci s tématem koronaviru. Přitáhnout pozornost veřejnosti k něčemu jinému, než co se týká epidemie a vyhlídek České republiky a každého z nás, je velmi náročný úkol.

Takže bych zvažoval, jestli se v tuto chvíli nezaměřit na práci v ústraní, promýšlení projektů do budoucna, přípravu komunikačních strategií. Na tu tichou a soustředěnou práci, která vyžaduje určitou míru ponoru, na niž není v tom běžném spěchu prostor. Zavřít se teď za dveře a vymyslet něco, co může do budoucna pomáhat, je teď možná užitečnější, než se za každou cenu snažit procpat do veřejného prostoru.

Vidíte v současné komunikaci ochrany životního prostředí i nějaká rizika?

Určitě bych považoval za dost riskantní jásat, jak se životní prostředí v určitém směru zlepšuje nebo jak se příroda navrací do některých míst. Tyto zprávy mají příchuť misantropie,nelásky k lidstvu. Pokud denně v Itálii umírá bezmála tisíc lidí, tak radovat se z toho, že se tam zlepšuje ovzduší, je chucpe. To prostě není slušné, citlivé ani etické.

Ale je naopak potřeba připravovat se na roli hlídacích psů environmentální politiky, když se začnou z aktuální situace vyvozovat dlouhodobé závěry, třeba ve vztahu k naší politice k ochraně klimatu.

Jestliže zaznělo od našich čelných představitelů, že považují současnou situaci za pádný důvod, aby se škrtly klimatické závazky Evropské unie, tak je potřeba promýšlet, jakým způsobem na to reagovat. A bleskově na to reagovat, což už se teď děje.

Zdeňka Kováříková

URL zprávy: https://ecomonitor.cz/zprava2.shtml?x=2596233