Na úvod je potřeba malý disclaimer. Nemám vůbec nic proti Marii Šabacké. Je mi naopak sympatická a velice oceňuji její odvahu opakovaně vystupovat z ulity akademické slonovinové věže, či spíše ledových terénů a laboratoří, promlouvat do médií, a upozorňovat na klimatickou krizi.
Motivace k veřejné angažovanosti je koneckonců sama o sobě hlavním účelem a smyslem ceny, jejímuž udělování vdechli život Michal Broža, vedoucí pražské informační kanceláře OSN, a Pavel Jungwirth, fyzikální chemik působící na Akademii věd ČR a jako předseda Učené společnosti.
V prostředí české akademie veřejná angažovanost zdaleka není samozřejmostí. Řada vědců a vědkyň v Česku působení veřejných intelektuálů zaměňuje za nežádoucí formu aktivismu, která kompromituje domnělou vědeckou objektivitu. Jiní na to nemají čas, neboť neoliberální věda popularizaci vědeckých závěrů a veřejné působení nezapočítává mezi akademicky relevantní a kvantifikovatelné výsledky, jimiž si lidé působící ve vědě a výzkumu musí neustále zajišťovat a legitimizovat své vlastní setrvání v oboru, respektive možnost nebýt vyhozen*a z práce, která je živí.
Co hůř, v některých institucích je takové vystupování dokonce vnímáno jako nežádoucí. Odborné pracovnice a pracovníci příslušných fakult, ústavů, institutů a kateder mnohdy ke svému mediálnímu vystoupení potřebují svolení nadřízeného. A těm, kteří se takto svazovat nenechají, pro změnu hrozí, že na některých pracovištích nebudou žádoucí.
Nic z výše jmenovaného se zdá pro Marii Šabackou nepředstavuje zásadní problém, a to je dobře. Univerzity by přece měly hrát tzv. třetí roli, kterou například Univerzita Karlova definuje jako „svou službu společnosti“ a „přímé společenské působení“, v rámci kterého „univerzita reflektuje aktuální společenský vývoj a významně přispívá k šíření nejnovějších vědeckých poznatků a hodnot mnoha různými způsoby“.
Skvělé je i to, že se díky polární ekoložce z Jihočeské univerzity konečně naředily zástupy pánů v kravatách a oblecích, kteří jinak v médiích při diskutování důležitých společenských témat do očí bijícím způsobem převažují. Důležitým přínosem je i jako vzor úspěšné ženy schopné podnikat náročné expedice do extrémních podmínek, kterým nabourává představu mladých dívek o tom, co pro ně je či není vhodným studijním oborem či povoláním.
Přesto při výběru vhodné kandidátky pro udělení ceny nešlo výslednou volbu nevnímat jako kompromis utvářený bariérami společnosti po staletí uspořádávané patriarchátem. Proč nakonec vyhrála polární ekoložka, která z pozice odbornice na roztomilé ultra odolné organismy žijící v ledu v médiích komentuje politicko-ekonomické záležitosti, jako je Green Deal (Zelená dohoda pro Evropu), jimiž se ve svém oboru nezabývá? A proč naopak cenu nezískala v pořadí těsně druhá kandidátka, která sice nepůsobí v žádné akademické instituci, ale zato je excelentní komunikátorkou důležitých socio-ekonomických a politických témat, které nás jako společnost v souvislosti s klimatickým rozvratem nutně čekají a neminou? Pro pořádek uveďme, že sama byla členkou nominačního výboru.
Debata v zajetí technokratických a hodnotově neutrálních rámců
Mým dalším disclaimerem by mělo být to, že členkou nominačního výboru diskutované ceny jsem letos byla i já. Upřímně míněná snaha neocenit čtvrtého muže v řadě letos prosákla celým procesem výběru nominantek a nominantů i následné „vítězky“. Sama na tom možná mám nějaký podíl. Genderová diverzita příjemkyň a příjemců jakýchkoliv veřejně udělovaných cen je důležitým poselstvím pro společnost. Tím spíše pokud probíhá pod záštitou OSN. Koneckonců, genderová rovnost je jedním z jejích sedmnácti cílů udržitelného rozvoje.
Opakovaně však narážíme na to, že žen v exaktních vědách, jako je klimatologie, fyzika, nebo hydrologie, není mnoho. A ještě méně je těch, které by měly příležitost se ke klimatické krizi vyjadřovat v médiích. Již tak početně méně zastoupené ženy v exaktních vědách navíc málokdy obsazují vedoucí pozice a nezřídka musí oddřít značnou část práce za své mužské kolegy a nadřízené šéfy. K tomu se pak přidává druhá neplacená směna, kdy i ženy s nejvyšším dosaženým vzděláním musí v důsledku dozvuků patriarchálních pořádků vedle vlastního zaměstnání zvládat také péči o děti a o domácnost.
Média tak ženy oslovují méně často než muže hned z několika důvodů. Nejen, že je jich v exaktních vědách málo, ale navíc se vždy najde nějaký muž, který je odborně převyšuje. Ženám také mnohem častěji než mužům na žádné aktivity navíc nezbývá čas. A i kdyby zbýval, možná by se jejich veřejné vystupování nesetkalo s kladným přijetím ze strany nadřízených, kterými, jak již bylo řečeno, jen málokdy bývají ony samy. Marii Šabackou, zdá se, žádná z těchto bariér neomezuje. Jde však spíš o výjimku z pravidla.
Další bariéru představují samotná kritéria přidělení ceny za komunikaci změny klimatu, která ve své podstatě reprodukují převládající společenský diskurz kolem celé problematiky. Optikou mainstreamové společnosti je klimatická krize vnímána především jako technický, vědecký a obchodní problém, nikoliv jako problém etický a lidskoprávní, respektive problém společenský, a tedy i veskrze politicko-ekonomický.
Vzhledem k společností reprodukovaným genderovým rozdílům např. Swim a kol. (2018) první jmenovaný způsob rámování klimatické krize označuje jako maskulinní, zatímco ten druhý, více sociálně orientovaný, je naopak přisuzován ženám. Pakliže mezi kritéria pro přidělení ceny kromě doložitelné odborné erudice patří také podmínka angažovanosti nominovaných v komunikaci změny klimatu směrem k veřejnosti, přičemž z tohoto výčtu zjevně vypadávají jiná než mainstreamová média, pozornost se tak nutně omezí na jednotlivce zapojené do zacyklené technokratické debaty odehrávající se v českých veřejnoprávních médiích a v oligarchy vlastněných denících a časopisech, s jejíž pomocí se společenské struktury snaží odvrátit pozornost od skutečných viníků a skutečného řešení klimatického rozvratu.
Takto nastavenými podmínkami se udělení ceny de facto omezuje na nominanty z přírodovědných nebo technických oblastí, neboť mainstreamová média a mainstreamová politika se zatím od vysvětlování fyzikálních příčin klimatické krize a hledání jejích obchodních a technických řešení příliš neposunula. A jsou to právě přírodovědci, kteří příležitost se k těmto tématům vyjadřovat získávají mnohem častěji, a je proto mnohem pravděpodobnější, že je členové nominačního výboru budou znát a považovat za relevantní.
Marginalizace marginálních hlasů, které by měly být více slyšet
Komunikátoři a komunikátorky s jiným než mainstreamovým zaměřením a z jiných vědních oborů se naopak na seznamu nominovaných sice objevují, mimo jiné také díky relativně pestrému a širokospektrému složení nominačního výboru, ale právě v důsledku svého marginálního postavení ve veřejné debatě nemají velkou šanci na dostatečný počet hlasů.Přitom právě mezi nimi bychom nejen nalezli více žen, ale také mnohem relevantnější témata, o kterých bychom se jako společnost ve vztahu ke klimatické krizi měli bavit, a debatu tak posouvat pregnantnějším a naděje plnějším směrem.
K těmto tématům patří například široké spektrum adaptačních opatření, analýza společenských postojů, organizování komunit a občanské společnosti, mediální komunikace, hodnocení klimatické politiky a jejího výkonu, identifikace politických a ekonomických bariér, globální a společenské nerovnosti, udržitelné bydlení a energetická spravedlnost, nerůst a další ekonomické alternativy, budování odolnosti, spravedlivá transformace ekonomiky a jednotlivých oblastí hospodářství, spotřební chování a jiné behaviorální aspekty, lidská psychika a duševní zdraví, sociální hnutí a občanský protest, udržitelné životní styly, volební chování a preference, či nejrůznější filosofické otázky zabývající se paradigmatickými proměnami v antropocénu.
Šlo by uvést tisíce dalších příkladů. A záměrně zde přitom nejmenují plejádu dalších environmentálních problémů, neboť každý jeden z nich má ve svém nejhlubší jádru stejnou společenskou příčinu, jako klimatická krize.
Potíž při zařazování komunikátorů a komunikátorek z těchto oborů a oblastí je v tom, že pro žádný z nich není klimatická krize předmětem výzkumu, nýbrž pouhým kontextem zkoumaných společenských fenoménů, procesů a struktur, které se klimatického rozvratu týkají. Přitom právě v tom spočívá jejich relevance. Skleníkový efekt a jeho antropogenní příčiny už jsou 1000x dokázané. Nyní je třeba hledat cesty ven, respektive příčiny toho, proč se nám to nedaří.
Dalším problémem je fakt, že celé řadě těchto témat se u nás konvenční věda dosud věnuje jen v poměrně malém rozsahu, a zabývají se jimi především nejrůznější neziskové organizace, grassrootové think-thanky a sociální hnutí, která však svou erudici nemohou dokázat s pomocí recenzovaných periodik či indexy na Web of Science.
Jejich zástupkyně a zástupci se navíc ve svém mediálním vystupování směrem k veřejnosti kromě různých reportů, brožur, příruček a pamfletů (příklady např. viz zde) omezují na nezávislá alternativní média, jako je A2larm, Deník Referendum, či časopis A2 a Sedmá generace, neboť mainstreamová média o témata podněcující skutečnou debatu a skutečnou změnu nemají zájem. Jak by také mohla, když by touto debatou ohrozila status quo, jehož jsou součástí.
Má-li být cena za komunikaci klimatu něčím víc, než jen pouhým vytržením pasivních vědců a vědkyň z desítky let vytrénované letargie, aby pak v mainstreamových médiích svou troškou přicmrndávali do už ohrané a nikam nevedoucí písničky o tom, jestli ledy opravdu tají, zda za to skutečně může člověk, a jestli je řešením Tesla nebo jádro, anebo aby pod tlakem povrchních emancipačních nálad plnili genderové kvóty televizních redaktorů, bylo by na místě se spíše zamyslet nad tím, zda nepřerámovat celou soutěž a nastavit jí tak, aby dala hlas novým, dosud neokoukaným myšlenkám a směrům, v nichž se pořád ještě skrývá špetka naděje, že to s námi nedopadne úplně špatně.
Michaela Pixová