() - Karas obecný (Carassius carassius) již nějakou dobu není obecný, spolu se slunkou obecnou (Leucaspius delineatus) se blíží hranici vymření. Jednou z možností, jak je zachránit před invazními druhy, je použití drastické metody lovu ryb, podle vzoru indiánů v Amazonii. Pojďme ale popořadě.

Faktorů, které za neradostným stavem našich ryb stojí, je hned několik. Jde o ztrátu biotopů, intenzifikaci hospodaření na vodních plochách a (zejména) prakticky plošný výskyt geograficky nepůvodních, invazních druhů ryb, které je z drtivé většiny lokalit již vytlačily.

I kdybychom vytvořili spoustu nových lokalit a snížili intenzitu rybářského hospodaření na těch stávajících, geograficky nepůvodní druhy ryb tu budou stále a stále budou blokovat obnovu populací ohrožených druhů.

Jaká je budoucnost karasů a slunek obecných v našich vodách? Mají šanci přežít ve volné přírodě? Nebo budou přežívat jen díky chovu v rybnících (což již probíhá), nebo dokonce i v akváriích?

Dříve ryby plevelné, dnes kriticky ohrožené

Karas obecný a slunka obecná bývaly dříve naprosto běžné až hojné druhy ryb, typické pro tůně, odstavená ramena, písníky i rybníky. Rybníkáři bývali z karasů nešťastní, když se v rybníku „urodilo hodně plevele“. Poměrně rychle se však tyto ryby dostaly až na hranici vymření (viz tab. 1).

Jednou z hlavních příčin tohoto stavu jsou geograficky nepůvodní, invazní druhy ryb, konkrétně karas stříbřitý (Carassius gibelio) a střevlička východní (Pseudorasbora parva). Prakticky plošný výskyt těchto druhů u nás značně komplikuje snahy o návrat ohrožených druhů do původních lokalit výskytu. Negativní vliv invazních druhů je dán zejména jejich velkou reprodukční úspěšností, kvůli které velmi rychle ve vodní nádrži dominují a konkurenčně vytláčejí původní druhy ryb. Zároveň se uvedené druhy jeví jako životaschopnější, tedy v přímé kompetici s původními druhy se jim daří lépe (viz foto 2). V současnosti se kvůli tomu karasi a slunky obecné vyskytují pouze ostrůvkovitě, přičemž počet lokalit stále klesá (momentálně i v důsledku klimatických extremit – viz foto 3 - 6). Vyhlídky do budoucna jsou neradostné, protože velká část lokalit je obývána směsí původních a nepůvodních druhů, a interakce mezi těmito druhy se odehrává jak v rovině obvyklé (tj. „běžné“ kompetiční vytlačování původních druhů), tak i v rovině méně obvyklé, a to následovně:

1. Sexuální parazitismus - omezení reprodukčního potenciálu karase obecného, v důsledku odčerpávání části třeníschopných samců samicemi gynogenetických linií karase stříbřitého (potomstvem je pouze karas stříbřitý, samice karasů obecných pak mají při tření k dispozici méně samců svého druhu).
2. Hybridizace - při smíšeném tření karase obecného s bisexuálními liniemi karase stříbřitého.
3. Přenos patogenů - ze střevličky východní na slunku obecnou. Konkrétně jde o intracelulárního parazita Sphaerotheca destruens, který se do Evropy dostal spolu se střevličkou východní z Asie (Sana S., et. all., 2017), napadá vnitřní orgány (m.j.) slunky obecné, a v důsledku infekce dochází k inhibici reprodukce, zhoršení kondice ryb a k vyšší míře jejich mortality (Gozlan R. et all., 2005).
4. Přímé napadání a zraňování ryb střevličkou východní. Např. Oberle et. all (2019) pozorovali aktivní napadání (okusování pokožky) kapra i lína obecného střevličkami východními, a dokládají výskyt otevřených lézí na pokožce (i s odhalenou svalovinou) v případech smíšené obsádky se střevličkou (a nulový výskyt lézí v kontrolní skupině, držené bez střevliček). Netřeba pochybovat o tom, že kondice a perspektiva přežívání takto zraněných ryb je zhoršená, v důsledku stresu i sekundárních infekcí v otevřených ranách na jejich tělech.
(5.) Hybridizace mezi střevličkou a slunkou – Gozlan et Beyer (2006) prokázali experimentálně úspěšnou hybridizaci (in vitro fertilizací) mezi těmito druhy. Jakkoli vylíhnuté hybridní larvy v jejich experimentu brzy hynuly, a v přírodě musí být hybridizace komplikována řadou dalších mechanismů (např. výběr partnera, synchronizace dozrávání gamet, volba třecího substrátu - oba druhy lepí jikry na pevný třecí substrát a samci snůšku hlídají), nelze toto zjištění a z něj vyplývající rizika ignorovat.

Je dobré připomenout, že rychlý populační nástup těchto nepůvodních druhů neohrožuje pouze nativní (původní) druhy ryb, ale vede k degradaci celého ekosystému, a to zejména v důsledku masivního predačního tlaku na zooplankton.

Redukce filtrujícího zooplanktonu ve vodním sloupci je doprovázena snížením průhlednosti vody, což vede postupně k vymizení vodní vegetace (a s tím i organismů na ni vázaných). V důsledku potravní konkurence mizí i ostatní druhy vodních živočichů, potravně vázané na zooplankton (i bentos).

Dochází i k destabilizaci hydrochemických poměrů, zvláště pak ke změnám v koloběhu dusíku a fosforu a v organickém zatížení vody - BSK5, CHSK, což v případě rybníků obývaných střevličkou dokladují např. Adámek Z. a Sukop I. (2000).

Jak tedy lze původním druhům ryb pomoci?

Jsou tu v zásadě dvě (teoretické) možnosti. První je nalézt (či vytvořit) vhodné nové lokality (bez invazních druhů) a tam vymírající druhy vysadit. Problémem je, že invazní druhy jsou prakticky všude a velmi snadno se krajinou šíří, v důsledku živelného vysazování lidmi i samovolně za povodní. Tato možnost tedy je, zejména v nivách a v blízkosti lidských sídel, opravdu pouze teoretická.

Další možností je odlovit ze stávající lokality invazní druhy a nasadit (ponechat) tam druhy původní. Problémem je, že běžně užívané metody (sítě, elektrický agregát, výlov rybníka) nejsou dostatečně efektivní, vedou pouze k redukci, nikoli k eradikaci nechtěné rybí obsádky. Invazní druhy totiž vcelku dobře přežívají i v těžko uvěřitelných podmínkách, např. i v nepatrných kalužích na dně vypuštěných rybníků (viz foto 8), a po napuštění rybníka jsou schopny rychle obsadit uvolněnou niku.

I kdybychom nechali rybník kompletně vyschnout, přítokem do rybníka dojde zpravidla k velmi rychlé opětovné kolonizaci nepůvodními druhy z povodí. Z tohoto hlediska se výhodněji jeví uzavřené nádrže, bez přítoku a bez odtoku.

Kompletní vylovení ryb z těchto nevypustitelných nádrží (odstavená ramena, tůně, písníky, apod.) je však prakticky nemožné, a to i kdyby se z těch menších tůní vyčerpala voda, a zbytek vody se opakovaně prolovoval elektrickým agregátem. Vždy je velmi pravděpodobné, že zejména plůdky uvedených invazních druhů zásah přežijí.

Pokud bychom potřebovali pouze snížit kompetiční tlak nepůvodních druhů na druhy původní, mohli bychom se spokojit s pravidelnými regulačními odlovy nepůvodních druhů a vysazováním původních druhů ryb do uvolněné niky (což je nutné kvůli omezení reprodukčního potenciálu nepůvodních druhů ryb). Existují lokality, kde se s nemalým úsilím daří držet nepůvodní druhy „na uzdě“, ovšem nastolená rovnováha je i zde velmi křehká a vyžaduje neustálý dohled a kontrolu (viz např. Zajíček R., 2017). Za současného stavu jde o maximum možného, co lze pro ochranu uvedených druhů v přírodě udělat.

Výše uvedené (body 1 – 4 / 5) však bohužel ukazuje, že ochrana nativních ryb ve smíšených obsádkách s nepůvodními druhy je spojena s řadou dalších rizik, nejde zde jen o jejich ohrožení kompeticí s nepůvodními druhy. Pro opravdu dlouhodobě efektivní ochranu se jeví nezbytné zajistit alespoň některé lokality zcela bez nepůvodních druhů ryb. To znamená, že je nutno mít k dispozici dostatečně efektivní metodu, která bude schopna v případě invaze zcela eliminovat objevivší se nepůvodní druhy ryb.

Toto je však velmi obtížné, tradičními metodami prakticky nepředstavitelné. Tento článek směřuje k otázce, zda není na čase uvažovat o tom, že stávající metody druhové ochrany budou doplněny o postupy, které v současnosti nevyužíváme.

Jak s invazními druhy ryb pracují ve světě?

Invazní, geograficky nepůvodní druhy ryb jsou vedle poškozování biotopů jedním z největších problémů pro uchování původní ichtyofauny v celosvětovém měřítku. Nativní ichtyofauna se prakticky všude potýká s konkurencí, predací i dalšími negativními vlivy působenými geograficky nepůvodními invazními druhy ryb. Jak k ochraně nativní ichtyofauny před invazními druhy přistupují v zahraničí?

Pomineme-li standardní metody, redukující početnost nepůvodních druhů v přírodních biotopech (např. elektrolov), a záchranné chovy v lidské péči (viz například zde), zní to možná překvapivě, ale svět se pro ochranu nativní ichtyofauny inspiroval u pralesních indiánů. Když potřebují chytit ryby lidé kmene Matsés (Mayoruna), obývající prales na pomezí Brazílie a Peru, tak nejdřív zajdou do lesa pro kořeny „barbasco“ (Lonchocarpus sp.). Rozdrtí je, aby se z nich uvolnila šťáva, a potom tyto kořeny vyluhují ve vodě v místech, kde očekávají ryby. Vědí totiž, že ryby vystavené účinku výluhu z těchto kořenů poměrně rychle umírají za příznaků dušení se (lapajíce po dechu u hladiny).

Účinku výluhů z kořenů „barbasco“ si již poměrně dávno povšimnuli lidé z technologicky vyspělejší části světa a začali se zajímat o to, jak to vlastně celé funguje. Zjistili, že výluh nesnižuje obsah kyslíku rozpuštěného ve vodě, jak by se na první pohled (na dusící se ryby u hladiny) mohlo zdát. Podrobnější zkoumání odhalilo, že kořeny těchto rostlin obsahují jednu specifickou látku, která funguje jako inhibitor buněčného dýchání v mitochondriích.

Ryby jsou na účinek této látky velmi citlivé, protože tato sloučenina přechází z vody přes žaberní plátky přímo do jejich krevního oběhu. Naproti tomu lovec může jíst otrávenou rybu vcelku bez obav, protože z trávicího traktu se tato sloučenina (známá jako rotenon) vstřebává velmi špatně.

Opravdu se ty ryby ve světě tráví? To je šílenost!

Užití jedů pro odlov ryb podobných tomu, jak je užívají oni indiáni, je samozřejmě metoda šílená, drastická a naprosto nepatřící do „našeho světa“ (o legislativních a etických návaznostech se pro tento okamžik ani nebavme).

Tento drastický způsob lovu je obhajitelný jedině v případě, že jde o holé přežití. Jako ve zmíněném pralese. Jak je ale možné, že o tom vyspělý svět nejen uvažuje, ale uvedené metody eradikace i používá?

Odpověď je prostá – jde též o holé přežití. Holé přežití původních druhů ryb, které nejsou schopny odolávat tlaku nepůvodních, invazních druhů. Dopad těchto biologických invazí je totiž naprosto zničující. S eradikací invazních druhů při využití piscicidy (různých druhů, ponejvíce rotenonu) se proto vcelku běžně pracuje.

Postupy jsou v zásadě dvojí. Buď se kompletně vytráví vodní nádrž (nebo i nějaký úsek vodního toku) a do uvolněného prostoru se nasadí původní druhy ryb z jiné lokality, nebo se před aplikací piscicidu odloví co nejvíce ze zbylých jedinců původních druhů ryb a ti se dočasně deponují do kontrolovaných podmínek. Jakmile je to po rozkladu piscicidu ve vodním prostředí možné, původní druhy jsou vráceny zpět. Jde o vcelku běžně používané postupy v USA, ale i jinde (i v rámci EU, např. ve Velké Británii - viz zde).

Zavrhneme tento nápad, nebo o něm budeme alespoň uvažovat?

V současné době řeší Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka, v. v. i., projekt v rámci TA ČR s názvem „Predikce nebezpečnosti nepůvodních ryb a raků a optimalizace eradikačních metod invazních druhů“. Otázkou je, jaké metody pro eradikaci invazních druhů ryb i raků tento projekt doporučí. O tom je dnes naprosto předčasné spekulovat.

Otázkou druhou je, zda, zcela nezávisle na výstupech probíhajícího projektu, bude veřejnost (nejen ta ochranářská) schopna se ztotožnit i s výše popsanými netradičními, drasticky vypadajícími zásahy v rámci managementu ohrožených druhů ryb. Budeme toho schopni?

V případě péče o saproxylofágy se netradiční, drastické zásahy pomalu začínají objevovat i v oficiálních metodikách (např. tzv. veteranizace stromů). Probíhají i jiné netradiční managementy v případě podpory druhů vyžadujících narušená stanoviště. Např. pojezdy vojenskou technikou v PP Na Plachtě nebo řízené vypalování nelesních stanovišť. Jistě by se našly i jiné příklady.

Co ale takové „čištění“ tůní od geograficky nepůvodních invazních druhů ryb, při kterém mohou samozřejmě uhynout i jedinci původních druhů ryb nebo jiných vodních organizmů? Jde nepochybně o zásah jen obtížně srovnatelný s výše uvedenými příklady. Je vůbec možné o něčem takovém nahlas uvažovat?

O čem to vlastně uvažuji?

V první řadě musím zdůraznit, že neuvažuji ani o plošné aplikaci ve velkých vodních plochách (viz např. USA), a ani o tom, že by se s praktickou realizací začalo během pár týdnů či měsíců. Rozhodně varuji před realizací bez důkladné přípravy. Realizace musí být svěřena výhradně specializovanému týmu, a až po důkladné přípravě, zahrnující detailní rešerši dostupných dat a případně laboratorní výzkum v těch oblastech, kde se nepodaří ve stávající odborné literatuře dohledat dostatek relevantních informací. Nutná je i analýza legislativní.

Klíčová je volba účinné látky pro testování. Nemusí to být klasický piscicid, aplikovaný za plného vodního stavu. Teoreticky lze uvažovat použití např. páleného vápna a jeho aplikaci na dno téměř zcela vyčerpané tůně. Uvažovat lze teoreticky s čímkoli, co bude dostatečně účinné.

Je však vždy nezbytné nejprve důkladně zhodnotit vliv uvažované látky na cílové i necílové organismy, dobu jejího rozpadu, toxicitu rozkladných produktů, případně možnosti uspíšení rozkladu účinné látky či jejich derivátů na neškodné sloučeniny (např. oxidací), apod. Důležité je posouzení polohy tůně ve vztahu k riziku povodní i jejího hydrologického režimu, včetně vyloučení rizika zasažení podzemních vod.

Samozřejmě bude nutná důkladná kontrola nasazovaných ryb (včetně vyloučení hybridních karasů pomocí DNA analýz rodičovských ryb, půjde-li o ryby z chovu).

Stejně tak bude klíčová volba lokality, kde by se s případnou aplikací této metody uvažovalo. A to ať již okamžitě, nebo výhledově, pro případ invaze nepůvodních druhů ryb do prozatím „čisté“ lokality obývané výhradně nativními druhy.

Lokality obývané ochranářsky významnými necílovými organismy, které by mohly být aplikací látky významně poškozeny, je nutno z plánů buď přímo vyloučit, nebo je nutno diskuzí mezi specialisty dohodnout, ochrana kterého druhu bude mít v konkrétní lokalitě přednost.

Případně, zda by nebylo možné v rámci aplikace respektovat výskyt obou druhů na lokalitě (např. vhodnou volbou termínu aplikace tak, aby druhy, využívající vodní nádrž jen po část roku, mohly nádrž využívat při jistotě kompletní degradace účinné látky do termínu, kdy do nádrže namigrují).

Uvažuji tedy o možnosti vytvoření sítě drobných izolovaných tůní, mimo záplavová území, které by mohly sloužit jako jakési „Noemovy archy“ pro přežití uvedených druhů ryb. Zde by se využívaly opravdu všechny dostupné prostředky s cílem eradikace invazních druhů. Tyto „Noemovy archy“ by mohly sloužit jako zdroj ryb pro zarybňování ostatních lokalit, které by nemusely být tak intenzivně chráněny, postačila by aplikace stávajících metod.

Proč uvažovat o drobných vodních plochách, proč ne o větších? Izolovaná drobná vodní plocha má v tomto ohledu spoustu výhod:

a) Její průzkum není tak náročný, lze tedy snadněji vyhodnotit vhodnost lokality pro případný zásah (z hlediska výskytu ostatních vzácných druhů organismů).
b) Z rybářského pohledu není tak atraktivní, tedy lze doufat ve snadnější dohodu s vlastníky či uživateli a nižší (bohužel ne nulové) riziko zavlečení invazních ryb.
c) Absence přítoku a odtoku a umístění mimo záplavové území taktéž významně snižuje riziko invaze nepůvodních druhů.
d) Před aplikací účinné látky lze čerpadlem významně snížit objem vody, čímž se usnadní případný záchranný transfer nativních druhů ryb (a případně ostatních organismů). Lze uvažovat i o kombinaci metod odlovu nepůvodních druhů – nejprve elektrolov, potom piscicid. Ve vyčerpané menší tůní je též snadnější sběr uhynulých ryb a kontrola úspěšnosti odlovu.
e) Z hlediska přežívání do budoucna (odolnosti proti případným katastrofám, ať již z důvodu invaze, nebo klimatických extremit) je také výhodnější více malých lokalit, než jedna lokalita velká, apod.

Samozřejmě bude nutný průběžný monitoring, a v případě nutnosti i opakování akce. Je to však možná cesta, jak zastavit strmé stoupání slunek i karasů obecných po příčkách Červeného seznamu. Po kategorii CR totiž následuje kategorie EW (viz tab. 1). Jsme o tom schopni uvažovat? Jsme připraveni uvedené postupy tolerovat?

Závěr

Během 20 let jsme svědky úbytku drtivé většiny lokalit uvedených druhů ryb, což dobře odráží i jejich statut v rámci Červeného seznamu ohrožených druhů ČR. V posledních letech kvůli srážkovým deficitům jsou vážně ohroženy vysycháním i mnohé z posledních přežívajících populací na přírodních stanovištích. Není tak zřejmě daleko doba, kdy se s uvedenými druhy potkáme pouze v některých rybnících, včetně drobných zahradních rybníčků nadšenců, kteří již dnes nevidí jiné cesty než ryby izolovat a držet pod dohledem doma.

Je nejvyšší čas položit si otázku, zda tradiční postupy jsou schopny dostatečně efektivně zajistit dlouhodobé přežití uvedených druhů do budoucna. Dle mého názoru je prognóza vývoje situace natolik špatná, že ospravedlňuje úvahy nad použitím i výše popisovaných drastických metod.

Byl bych velmi rád, kdyby existovala metoda citlivější, a zároveň dostatečně účinná natolik, aby bylo možno populace nepůvodních druhů ryb v přírodních biotopech nejen regulovat, ale zcela eliminovat, a tím zajistit dlouhodobější (relativně) bezpečné přežívání posledních populací karasů a slunek obecných. Bohužel, jinou metodu obdobného účinku neznám. Riziko opakování invaze tu bohužel bude vždy, i v uzavřených tůních.

Promyšlenou volbou konkrétních lokalit lze toto riziko pouze snížit, nikoli zcela eliminovat. To však vyplývá z charakteru naší krajiny (husté osídlení) a možností šíření nepůvodních druhů (m.j. samovolné vysazování lidmi). Je otázkou, zda kvůli tomu máme rezignovat na hledání účinné metody pro eliminaci invazních druhů ryb, a jen čekat, až se oba kriticky ohrožené druhy ryb posunou v Červeném seznamu zase o stupínek výše (viz tab. 1).

Proto jsem se rozhodl otevřít téma piscicidů. Téma velmi kontroverzní. Pro někoho přijatelné, pro jiného jen s obtížemi, pro řadu lidí jistě zcela nepřijatelné. Respektuji všechny názory, jen prosím ty, kteří tuto metodu odsoudí, aby zkusili zauvažovat nad tím, jaké jiné možnosti tu jsou, tedy vyjma záchranných chovů v kontrolovaných podmínkách.

Při přípravě článku jsem se setkal s názorem, že cestou je budování nových tůní, ať se do nich vysazují původní druhy ryb. Netřeba prý pak vůbec uvažovat o použití piscicidů ve stávajících tůních. Ano, nové tůně a mokřady se budují, sice to není nic snadného ani levného, ale budují se. Bohužel však invazní druhy obsazují i tyto nově budované mokřady.

Rád bych, aby článek rozpoutal debatu nad tímto tématem, času už totiž není nazbyt. Jelikož jde opravdu o velmi kontroverzní téma, chtěl bych shromáždit co nejvíce připomínek, pozitivních i negativních, od co nejširšího spektra osob (vědci, ochranáři, rybáři, vodohospodáři i široká veřejnost), a zpracovat je do nějaké ucelenější podoby. Výsledek, upozorňující na co nejširší spektrum rizik, bych se potom rád pokusil předat některému ze subjektů věnujících se ochraně přírody nebo výzkumu ryb a vodních ekosystémů, kteří by v případě zájmu mohli začít toto téma rozpracovávat nezbytnými analýzami.

Uvědomuji si, že tyto analýzy budou vyžadovat spoustu úsilí i času, bude nutno zhodnotit toxikologické, ekologické, legislativní i jiné aspekty, a v neposlední řadě bude třeba i nalézt vhodné lokality. Výsledky dílčích analýz jsou samozřejmě předem neznámé, jsem však přesvědčen o tom, že diskuze a analýzy by měly proběhnout, nelze s mlčením čekat, že se problém „sám nějak vyřeší“. Je tak nejvyšší čas se rozhodnout, zda popisovaná cesta je pro ochranu uvedených druhů naší veřejností (nejen ochranářskou) akceptovatelná či ne, a pokud ne, zda jsme připraveni využít pro jejich záchranu metody jiné (jaké?), případně, zda na stávajícím přístupu k jejich ochraně nebudeme chtít nic měnit, a budeme doufat ve zlepšení situace.

Můj názor znáte, děkuji předem všem, kteří budou ochotni se do této debaty zapojit, ať již veřejně zde, nebo soukromě prostřednictvím e-mailu (ondrej.dockal(at)nature.cz).

Citovaná literatura:

1. Adámek Z., Sukop I. (2000): Vliv střevličky východní (Pseudorasbora parva) na parametry rybničního prostředí (The impact of topmouth gudgeon (Pseudorasbora parva) populations upon pond environmental determinants). Biodiverzita ichtyofauny ČR (III): 37 – 43.
2. Gozlan, Rodolphe & St-Hilaire, Sophie & Feist, Stephen & Martin, Paul & Kent, Michael. (2005). Biodiversity: Disease threat to European fish. Nature. 435. 1046. 10.1038/4351046a.
3. Gozlan R.E., Beyer K. 2006: Hybridisation between Psedorasbora parva and Leucaspius delineatus. Folia Zoologica 55: 53-60.
4. Oberle, Martin, Másílko, Jan & Wedekind, Helmut. (2019). Observation of parasitic behaviour of an invasive neozootic fish species, the topmouth gudgeon, Pseudorasbora parva (Actinopterygii: Cypriniformes: Cyprinidae), on other cyprinid fishes. Acta Ichthyologica et Piscatoria. 49. 171-176. 10.3750/AIEP/02504.
5. Sana, Salma & Hardouin, Emilie & Gozlan, Rodolphe & Demircan, Menekşe Didem & Tarkan, Ali & Zhang, Tiantian & Andreou, Demetra. (2017). Origin and invasion of the emerging infectious pathogen Sphaerothecum destruens. Emerging Microbes & Infections. 6. e76. 10.1038/emi.2017.64.
6. Zajíček, Roman, (2017): Vývoj lokality PP Žebětínský rybník. Fórum ochrany přírody 3/2017

Ondřej Dočkal

Zobrazení zprávy pro tisk