PRAHA (Ekolist) - Klimatolog Jan Pretel řadu let působil jako český zástupce v Mezivládním panelu pro změny klimatu (IPCC). V rozhovoru pro Ekolist.cz objasňuje klíčové otázky, o něž se často vedou vášnivé debaty, popisuje nesnadný život klimatologa snažícího se předpovědět nepředpověditelné a konstatuje, že velké plány omezování emisí nikam nepovedou - že je prostě třeba se s klimatickými změnami smířit. A přizpůsobit se jim.

Ekolist.cz: Co první vás napadne, když někde zaslechnete slovní spojení „klimatická změna"? Budou to pojmy jako problém, katastrofa, nebo třeba politizace či manipulace?

Jan Pretel: Mně jako klimatologovi to samozřejmě okamžitě skočí do škatulky klimatologie. Do škatulky, že s klimatem se něco děje. Taky mě třeba napadne, jak málo lidí chápe rozdíl mezi pojmy klima a počasí, což se zaměňuje opravdu strašně. Dost často slyším něco ve stylu, že kvůli klimatickým podmínkám bylo 25 nehod na dálnici D1. Ale to není pravda, bylo to kvůli počasí. Klima je dlouhodobý průměr počasí, které je typické pro dané místo. Zatímco incidenty na D1 se staly kvůli špatnému počasí. A napadne mě také, že důležité je, zda se pohybuji v podmínkách Česka, kde hovořit o katastrofě je nesmysl, nebo někde v oblastech níže položených ostrovů a chudších zemí, kde už je důvodů k takovým obavám více.

Když čtu debaty o klimatu, mnohé se často točí kolem tří základních otázek. Pojďme je prosím probrat. První zní: Je naprosto jisté, že v uplynulých zhruba pěti desetiletích teplota opravdu stoupá?

Ano, je. V posledních 50 letech tu je nesporně trend - a to slovo trend je podstatné - nárůstu teploty. Neznamená to tedy, že každý další rok bude nutně teplejší, než byl ten předchozí. Je třeba počítat s výkyvy, ale trend je nesporný. Když projdeme data od chvíle, kdy se začalo s měřením, uvidíme, že v posledních třech čtyřech desetiletích je vzestup rozhodně rychlejší, než byl v minulých stoletích. O tom všem není pochyb. Samozřejmě, když to porovnáme s dávnějšími léty, s minulými stovkami tisíc let, tak i tam podobné výkyvy nastávaly. Ale velmi pravděpodobně byly pomalejší. A to sousloví „velmi pravděpodobně" je tu důležité, protože z té doby pochopitelně nejsou přímá měření.

Čímž se můžeme dostat ke druhé klíčové otázce. Tvrdí se, že „s největší pravděpodobností" nárůst teplot souvisí s lidskou činností. Otázka tedy zní: Můžeme si být opravdu zcela jisti, že za oteplování může člověk?

Jak jste správně řekl, s největší pravděpodobností se na tom člověk podílí. Ale pozor, to automaticky neznamená, jak si mnozí myslí, že se na oteplování podílí pouze emisemi skleníkových plynů. Existují i další způsoby. Například: lidí rychle přibývá. Na planetě žije o skoro pět miliard lidí více, než když já jsem chodil do školy a tím logicky více dochází k devastaci přírody. Vezměte si třeba kácení tropických pralesů, které jsou schopny pohlcovat oxid uhličitý, nebo desertifikaci. Vším, co zásadně mění radiační bilanci zemského povrchu, lidé k oteplování přispívají. Diskuse se převážně orientují na snižování skleníkových plynů, ale nehovoří se tak často i o dalších příčinách.

Když říkáme „s největší pravděpodobností," znamená to, že je přeci jen prostor pro pochybování? Že je teoreticky možné, že by pochybovači mohli mít pravdu?

Zpochybňovat, že teploty stoupají, to je nesmysl. Od toho máme teploměr, a ten nám prostě zcela evidentně ukazuje trend - tady bych jako popírač neměl opravdu šanci uspět. Rozpory samozřejmě mohou vznikat u některých nuancí: třeba ve chvíli, kdy někdo říká, že oteplování je nyní nejrychlejší, měření existují jen od počátku průmyslové revoluce a zcela exaktně tedy nemohu doložit, že před třeba několika tisíci lety něco podobného nenastalo. Tam už se názory mohou lišit.

Lze tedy vědecky pochybovat o tezi, že za oteplování může člověk?

To v podstatě nejde, data, která máme, jsou prostě opravdu průkazná. Svádět vše třeba pouze na výkyvy ve slunečním záření se nedá.

A třetí klíčová otázka: Víme zcela jistě, že koncentrace oxidu uhličitého je největší za stovky let?

Ano, ani o tom není pochyb, pokud mluvíme o globálních průměrech.

Podívejme se tedy do budoucnosti: podle vědců existují různé varianty toho, jak by se mohly teploty vyvíjet, přičemž nejdrastičtější předpokládá nárůst teploty o více než 6 °C do konce století. Dá se nějak rozumně spekulovat o tom, který scénář je méně či více pravděpodobný?

Tady už jsou samozřejmě nejistoty mnohem větší. Pokud budete číst předpověď počasí na zítřek, tak zpravidla vyjde. Na tři dny to bývá také dobré. Na týden? No, asi jo, ale také to vyjít nemusí. A na měsíc? To je opravdu velmi složité a pravděpodobnost je menší než 50 procent. A s vědomím toho nyní zkuste udělat předpověď na konec století ... To prostě nejde. Klimatologie má tedy jedinou možnost - užívat modely. Velkou neznámou je třeba vodní pára, což je též významný skleníkový plyn, jejíž chování je velmi těžké modelovat, protože třeba nevíme, jaké typy oblačnosti na jakých částech planety budou vznikat a jak se budou dále vyvíjet. Nárůst teploty bude určitě pokračovat, ale nevíme jak moc. Ale v modelech není nic o té další důležité lidské činnosti působící oteplování: třeba o kácení pralesů. Tím to nekončí, pro projekci potřebuji vědět také hodně o vývoji společnosti, kolik tady bude lidí, kolik energie se spotřebuje. Dále netuším, z čeho tu energii budu vyrábět. Vystačí nám fosilní paliva? Budou lidé více užívat jaderné elektrárny? Budou jiné možnosti výroby energetiky? A jak bude vypadat makroekonomika? To vše je nesmírně těžké předpovídat a vše to má zásadní vliv na modelování.

Jistot tedy mnoho není ...

To rozhodně ne. I proto se mě hluboce dotýká, když slyším od těch takzvaných pochybovačů, že klimatologové straší stoupáním teploty o šest stupňů. To vůbec není pravda. Nic takového klimatolog říct neumí, klimatolog má spoustu problémů, aby ten klimatický blok na úrovni současného vědeckého poznání namodeloval a vzal v potaz i modely dalších disciplín - ekologů, sociologů, demografů atd. O tom se moc nemluví. Proto se používají scénáře IPCC: tedy jeden hraniční vysoký nárůst, jeden hraniční nízký nárůst. A hodně pak záleží na tom, čeho se kdo chytí a jak s tím pracuje. Já jsem v panelu IPCC dělal dvanáct let a tam jsme si tehdy řekli: nemá cenu snažit se říkat, který ze scénářů je pravděpodobnější, bylo by to zavádějící. Jsou to prostě nůžky, jejichž rozpětí se bude postupně upřesňovat. Takže o čem jsem dnes přesvědčen, je jen to, že do roku 2030 budou odchylky ve scénářích tak malé, že je de facto jedno, který vezmu. A tak můžeme říci, že v globálu bude trend zhruba 0,2 stupně za dekádu. To si myslím, že klimatologie dnes může garantovat a tak kolem roku 2030 bude v globálním průměru o asi 0,4 °C tepleji.

Mimochodem jak to je s užíváním a překrýváním pojmů globální oteplování a klimatická změna?

Já sám samozřejmě říkám klimatická změna, před půl stoletím se řešily spíše věci týkající se lokálních klimatologických událostí, v osmdesátých letech se objevily první opravdu globální příspěvky a začalo se tomu všemu říkat globální oteplování, protože byly opravdu orientovány na zvyšování teploty. Dnes už se od toho upouští, protože to může u lidí vyvolávat dojem, že když je globální oteplování, tak příští rok bude zase asi o něco tepleji. Ale tak to, jak už víme, není. Celé to degraduje ten problém, radím tedy užívat pojem klimatická změna.

Pojďme nyní ke konkrétním dopadům - před nedávnem jsem byl ve Švýcarsku, lezl jsem tam po kopcích pod Matterhornem a překvapilo mě, jak Švýcaři opravdu klimatickou změnu berou jako součást tvrdé reality. Ukazují ke kopcům a říkají: Tak tenhle ledovec nám mizí před očima. Je to ale opravdu tak, že za to zcela jistě může klimatická změna?

V tomhle případě je naprosto jisté, že ty ledovce tají v důsledku změn klimatu v tom smyslu, jak tady o něm nyní mluvíme. O tom není třeba pochybovat.

Na jaké projevy změn klimatu je možné „sáhnout si" v ČR?

I u nás platí, že teplota v posledních 50 letech narůstá - a to o zhruba 0,3 °C za dekádu. Narůstá nám počet letních a tropických dnů, naopak klesá počet mrazových a ledových dnů. Nepatrně se mění srážkový režim. Trend do budoucna počítá s mírným nárůstem srážek, ale je to na úrovni jednoho či dvou procent, to je minimální. Zajímavější je, že se mění distribuce srážek během roku. Takže například se ukazuje úbytek srážek v druhé polovině dubna, v květnu, červnu, a naopak narůstají srážky letní, v druhé polovině července a srpna. Někdy přicházejí v přívalových deštích, které mohou přejít v povodně. A v zimě též zaznamenáváme mírný nárůst srážek.

Změna 0,3 °C za dekádu nezní při laickém poslechu nijak drasticky. Předpovědi dopadů klimatických změn pro ČR ovšem hovoří třeba o úbytku průtoků řek, snižování hladin podzemní vody a tak dále. Je opravdu pravděpodobné, že změny mohou být tak dramatické, že si jich vážně veřejnost všimne a že je pocítí?

Ano, určitě. Nedostatek vody je zcela reálná hrozba - napadne hodně sněhu, pak přijde rychlé tání a přijde lokální povodeň. Ale pozor: Na tom se podílejí i jiné zásahy do krajiny, například rozorávání mezí a remízků v době kolektivizace, které snížilo schopnost krajiny vodu udržet. Zásoby vody pro studně klesají, do budoucna toto riziko tedy je.

Před dvěma týdny mě při výletu na Berounsko, do vesnice Nenačovice, zaskočila povodeň z nevelkého tání sněhu. Může mít potopená náves spojitost s klimatickou změnou?

To je samozřejmě logicky položená otázka, kterou si klade opravdu hodně lidí. Správná odpověď na ni zní: může a nemusí, protože vstupních faktorů je tam více.

Často se ovšem říká, že klimatická změna s sebou přináší větší pravděpodobnost extrémů, povodní, uragánů a tak podobně. Je to tak?

Ano, tak to je: zvýšená variabilita počasí patří k projevům klimatické změny. To víme a to je mimo veškerou pochybnost. Vloni v létě přišla série extrémů: chladna v Evropě, sucha v Rusku, povodně v Pákistánu, velká vedra v Číně a Japonsku. Je velmi pravděpodobné, že všechny tyto extrémy spolu souvisely. Ale naprostou jistotu zatím nemáme, potřebujeme více dat.

Další zásadní otázka zní: Co dělat? Jak se bránit klimatickým změnám?

Když jsem s tím vším před lety na mezinárodní úrovni začínal, také jsem samozřejmě byl zastáncem toho, že emise oxidu uhličitého je potřeba omezovat. Ale postupně jsem názor změnil. Dnes jsem přesvědčen, že například směr Kjótského protokolu, tedy plán snížit kvůli "záchraně" světového klimatu emise o 80 % do roku 2050, či o 20-30 % do roku 2020, jak říká EU, je v podstatě nesmysl.

Proč si to myslíte?

Mimo jiné i proto, že ty cíle nejsou reálně dosažitelné a kvůli jejich časové vzdáleností vlastně ani kontrolovatelné. Ukázalo se, že snaha omezovat emise v globálním součtu nikam nevede, ani ty státy, které vše halasně propagovaly, své cíle neplnily. Já jsem prostě pesimista. Nevěřím, že je možné, aby se opravdu svět dohodl na zásadním snižování. Chudé státy těm bohatým říkají: Vždyť vy jste nic neukázaly, tak se nejdřív předveďte, pak se budeme snažit i my. Státy, které by opravdu chtěly emise snižovat, především tedy EU, pokrývají zhruba jen 15 procent světových emisí. Tudy tedy cesta nevede. Navíc z výpočtů vyplývá, že i kdyby svět snížil emise o x procent, tak se to projeví až někdy kolem roku 2050. A já tedy vůbec nemám jistotu, že by se něco vylepšilo. Na otázku co dělat, já říkám: Samozřejmě, v rozumné a ekonomicky dosažitelné úrovni snižovat emise smysl má, ale především je třeba orientovat se na adaptační opatření. Tedy se na změnu chystat. S nadsázkou řečeno: Mně by mělo být jedno, zda teplota stoupne o jeden či šest stupňů, mě by spíše mělo zajímat, jaké průšvihy mi to tady udělá.

Tedy vlastně říkáte: Není v silách lidí zastavit klimatickou změnu.

Ano, v silách lidí není zastavit nárůst teplot. Je daleko lepší, a pravděpodobně i o dost levnější, se tomu přizpůsobovat, přinejmenším v našich podmínkách. Tady víme, že nám to dělá třeba problém s vodou, které je buď málo, nebo hodně. Tedy je třeba zaměřovat se na zvyšování retenční schopnosti krajiny, třeba znovu budovat remízky. Druhá věc: Dnes už na úrovni regionů víme, která místa jsou citlivá třeba na povodně, tedy je možné podle toho plánovat výstavbu a činit další opatření.

Pro většinu států je - přinejmenším oficiálně - ovšem stále onou mantrou, že emise se snižovat musejí. V jednom rozhovoru jste na téma odbornosti účastníků jednání řekl, že lidé z českého ministerstva životního prostředí jsou před cestami na „klimatické summity" schopni si přečíst tak maximálně dvacetistránkové shrnutí studií IPCC...

No ano, to jsem řekl, protože to je pravda. Ale ani na půdě OSN bych s tímto postojem moc neuspěl.

Také jsem se dočetl, že ministerstvo vás odvolalo jako českého zástupce v Mezivládním panelu pro klimatickou změnu poté, co jste kritizoval zprávu Greenpeace varující před přestavbou elektrárny v Prunéřově, proti níž tehdy bylo i ministerstvo ...

No to byla poslední kapka, ale to už je dávno passé, k tomu bych se nevracel.

Ptám se jen proto, že z toho vlastně pro vás vyplývá, že organizace jako Greenpeace neváhají manipulovat fakty?

No to ano, to určitě ano...

Mimochodem, proč je kolem klimatických změn tolik ideologie, hádek, obviňování, politizování?

Já bych řekl, že jsou za tím hodně i peníze. Celý systém povolenek, který by podle Evropské komise měl situaci vyřešit, je nesmysl. ČEZ třeba zaloboval, aby je dostal po roce 2012 zadarmo s argumentem, že když je nedostane, zdraží lidem energii. Co to je za argument? Proč by je měl dostávat zadarmo? Pro byznys kruhy to je prostě dost dobrý kšeft, což platí u nás i globálně.

Vloni proběhla další klíčová konference, tentokrát v Cancúnu. Pro pozorovatele zvnějšku není snadné pochopit, co se tam vlastně podařilo o plánech na snižování emisí domluvit ...

Mám pocit, že se tam nepodařilo domluvit vůbec nic. Já jsem tam nebyl, a tedy to nemohu zcela přesně posoudit - a to se vám podaří spíše, když se pohybujete v kuloárech než na pódiích. Z hlavních trendů, které sleduji, pro mě vyplývá: Řekli jsme si, že se příště zase sejdeme a dohodneme. A je zřejmé i to, že svět se více chystá na adaptační kroky.

Tedy řekl byste, že trendem je příklon k uznání, že je více třeba jít cestou adaptace a - s nadsázkou řečeno - konstatování: Boj s emisemi končí, začněme stavět hráze?

Ano, se silnou nadsázkou se to tak říct dá. Problém je trochu s tím, že rozvojové země, jichž by se to především týkalo, chtějí poměrně hodně peněz. Tedy se diskutuje o tom, kdo bude ten tok peněz kontrolovat. Ledaskdo se totiž bojí, aby ty peníze opravdu šly na účely, na jaké jít mají. A nic z toho není dořešené. Odtud také pochází moje váhání - jako bohatého - zda tomu chudšímu peníze dát, když si nemohu být jist, zda to třeba nedá na drogy nebo korupci ...

Jak se k tomu staví EU, která vždy propagovala především snižování emisí?

Posun směrem k adaptaci nastává i v Evropské unii. V roce 2003, když jsme k EU přistupovali, jsem na jednom mezinárodním kulatém stolu vysvětloval, jak na tom v ČR jsme. Tedy že emise u nás klesly po roce 1990, ale že se také chceme orientovat na adaptace. A tehdy mi šéf evropského vyjednávacího týmu vynadal a řekl: O adaptacích tady mluvit nebudeš, vy jste noví členové a naším záměrem je snižovat emise o 20 % a to také uděláme. Tehdy prostě bylo nežádoucí říkat něco jiného. Za dva roky se ale ukázalo, že bez úvah o adaptacích to nepůjde - dokonce byly představy, že vznikne směrnice o adaptacích. O té jsem ovšem vždycky říkal, že to je nesmysl, protože přece adaptace u nás bude vždy z principu úplně jiná než třeba v Řecku či Anglii.

Když se bavíme o politizování klimatických změn, těžko můžeme nezmínit radikální pozice prezidenta Václava Klause ... Jak na něj hledíte? Četl jsem vaši recenzi jedné z jeho posledních knih a tam jste o něm napsal, že je lhostejný k realitě ...

Víte, to on je autorem onoho výroku, že klimatologové straší svět - je to nesmysl, jak už jsem říkal před chvílí. Popírat jakékoliv úvahy o tom, že se teploty zvětšují, že se vše zastavilo v roce 2000 a dále se to neděje - to je také nesmysl. Nebo jednou v televizi prohlašoval: „Právě jsem se vrátil z USA, bylo tam 30 stupňů, v Praze je minus 10 a podívejte, jak dobře vypadám, přežil jsem čtyřicetistupňový rozdíl! A tady u nás klimatologové straší, že se za deset let teploty zvednou o dvě desetiny stupně ..." Tahle arogance mi na tom vadila, proto jsem tehdy napsal, že je lhostejný k realitě. Na druhou stranu bych se s ním shodl, kdybychom se bavili o směrech řešení. On říká, že nemá cenu proti tomu cokoliv dělat. Já říkám, že nemá smysl se orientovat na snižování emisí jako na záchrannou brzdu, má smysl se daleko více věnovat adaptačním opatřením. A to on v posledních dvou letech také zmiňuje.

Ptám se na něj proto, že nepochybně má nemalý vliv na veřejné mínění, na to, co si lidé v České republice obecně o klimatických změnách myslí. Jak na tento vliv hledíte?

Upřímně řečeno, nechodím po hospodách, abych tam zjišťoval, co si tam o něm lidé myslí. Chodím na besedy spíše mezi studenty, byznysmeny i veřejností, která má o tyto problémy zájem, a řekl bych, že většina z nich by měla na to podobný názor jako já. A ten zní: pan prezident už toho - a nejen na téma globálního oteplování - řekl tónem člověka, který rozumí zcela všemu, tolik, že to dneska už lidi moc neberou.

Jan Rybář

URL zprávy: https://ecomonitor.cz/zprava2.shtml?x=2274583