PRAHA (EkoList) - V obsáhlém rozhovoru s náměstkem ministra životního prostředí Karlem Bláhou se věnujeme postoji ČR ke třem tématům, kolem nichž se točila debata o evropské chemické politice REACH – k povinné substituci, k tzv. povinnosti péče a ke zprávám o chemické bezpečnosti pro chemikálie, kterých se vyrábí 1–10 tun ročně. Karel Bláha byl vedoucím české deleagce, která v pracovní skupině Rady ministrů EU vyjednávala o nařízení REACH, a dodnes finalizuje pro české diplomaty instrukce k jednání o REACH.

Jak se rozhoduje o REACH – a o co jde ve sporných bodech Evropská komise - je něco jako evropská vláda. Navrhuje právní předpisy. Každá členská země EU má jednoho komisaře. Své komisaře volí vlády jednotlivých zemí. Rada ministrů EU - skládá se z ministrů jednotlivých zemí EU. Každý půlrok této radě předsedá jiná země (má tzv. předsednictví). Na setkání rady se scházejí ministři příslušného zaměření, tedy když se koná setkání Rady ministrů EU pro životní prostředí, sjedou se ministři životního prostředí, na jiných setkáních se takto setkávají třeba ministři zemědělství. O REACH jednají rady pro konkurenceschopnost a pro životní prostředí. V současnosti je předsednickou zemí EU Finsko. Protože se ministři nemůžou scházet stále dokola, probíhají průběžná vyjednávání prostřednictvím tzv. Coreperu, což je Výbor stálých zástupců členských zemí při EU (zjednodušeně: každá země má při EU své zástupce, kteří podle instrukcí „z domova“ zastupují zemi na jednáních). Evropský parlament - skládá se z poslanců, kteří byli do funkcí zvoleni v přímých volbách do Evropského parlamentu. Zjednodušeně se dá říct, že Evropská komise předloží Evropskému parlamentu a Radě ministrů EU návrh nařízení. Parlament se k němu vyjádří (například přijme pozměňovací návrhy). Pokud rada následně schválí to, co prošlo parlamentem, je právní předpis přijat. Pokud nesouhlasí, vyrobí rada svoji verzi (tzv. společný postoj) a tu postoupí parlamentu. Pokud společný postoj parlament schválí nebo se k němu nevyjádří, je předpis přijat ve znění společného postoje. Pokud ho EP zamítne, předpis končí a není přijat. Parlament ale ještě může přijmout společný postoj s pozměňovacími návrhy. Pozměněný postoj pak putuje zase do rady. Ta ho buď schválí a předpis je přijat, nebo k němu má výhrady a v tom případě se sejde tzv. dohadovací výbor. V něm je stejný počet zástupců z Rady EU a z Evropského parlamentu a společně se snaží najít znění, na kterém by se shodli. Když se jim to podaří, musí tenhle společný návrh z dohadovacího výboru ještě schválit parlament i rada. Pokud se dohadovací výbor neshodne nebo když společný návrh odmítne rada či parlament, předpis zase končí. Celé schvalování je ve skutečnosti ještě trochu složitější, parlament, rada i komise mezi sebou vedou jednání vlastně pořád, komise se k jednotlivým verzím vyjadřuje taky. Tohle všechno se ale vztahuje pouze na právní předpisy, které se přijímají v tzv. proceduře spolurozhodování. Podle informací EP jde o přibližně dvě třetiny evropských právních předpisů. Týkají se různých oblastí - například dopravy, životního prostředí, vzdělávání atd. Zbytek právních předpisů (týkají se třeba daní nebo zemědělství) přijímá rovnou Rada ministrů EU a s EP je jen konzultuje, některé předpisy (týkající se např. společné zahraniční a bezpečnostní politiky) rada i navrhuje. Základním cílem REACH je vysoká úroveň ochrany lidského zdraví a životního prostředí, zároveň by však měl zajistit i volný oběh látek a zvýšení konkurenceschopnosti průmyslu. Desítky tisíc látek, které se vyrábějí ve významnějším množství a nebyly pořádně otestovány, by měly být v následujících letech registrovány, ty hodně nebezpečné by pak měly projít celkovým hodnocením. Na základě tohoto hodnocení jim bude udělena tzv. autorizace, tedy jakési povolení látku používat. Odpovědnost za posouzení vlastností látek by měli nést výrobci a dovozci, přičemž jimi dodané dokumenty bude zpracovávat nově vytvořená Evropská agentura pro chemické látky. Na ní taky bude závěrečné posouzení dané látky, agentura by měla navrhovat, zda látka bude autorizovaná, případně za jakých podmínek se může v EU používat. Mezi Evropským parlamentem a Radou ministrů EU byl v případě nařízení o REACH velký rozpor. Týkal se mimo jiné tzv. povinnosti substituce, povinnosti péče a vypracovávání zpráv o chemické bezpečnosti u látek, které se vyrábějí v množství 1–10 tun ročně. U tzv. povinnosti péče (z anglického duty of care) parlament do textu návrhu REACH přidal tři samostatné odstavce, které vysvětlují, jak má povinnost péče vypadat. Každý výrobce, dovozce a následný uživatel má vyvinout veškeré úsilí, aby zabránil nepříznivým vlivům látek na lidské zdraví a životní prostředí, zároveň má zajistit sdělování a poskytování informací, případně i technickou pomoc, aby zamezil nebo napravil případné poškození zdraví nebo životního prostředí. Spadá v to i povinnost jasně popsat a oznámit rizika, která jsou s výrobou, použitím a likvidací každé látky spojená. Rada toto znění odmítala a v textu své společné pozice prosazovala jen obecné zakotvení této povinnosti v preambuli celého nařízení. Preambule je na rozdíl od vlastního textu návrhu spíš takovým obecným, nikoli doslovně závazným úvodem do textu právního předpisu. Parlament přijal rovněž zásadu tzv. povinné substituce. Nejnebezpečnější chemikálie by podle REACH nesměly být používány bez povolení, tedy bez autorizace. Ta by jim byla ale udělena pouze v případě, že za ně neexistuje bezpečnější náhrada, případně že jejich sociální a ekonomický přínos je větší než jejich rizika a že tato rizika jsou dostatečně omezena. Rada tuto zásadu odmítala a prosazovala spíš princip „přiměřené kontroly“ látek. Zpřísnění se v parlamentu dočkalo i posuzování chemické bezpečnosti. Zatímco podle představ Rady EU se měly zprávy o chemické bezpečnosti vypracovávat jen pro látky, kterých se vyrábí 10 tun a víc ročně, parlament navrhl, aby se bezpečnostní zprávy týkaly i látek, kterých se vyrábí 1-10 tun za rok. Výbor pro životní prostředí Evropského parlamentu to odůvodnil následujícími slovy: „Průmysl i instituce EU neúnavně zdůrazňují, aby REACH uplatňoval "přístup založený na riziku". Rizikem je spojení nebezpečí a expozice (látka je nebezpečná a zároveň jsou jejímu působení vystaveni lidé - pozn. aut.). Avšak posouzení a) nebezpečí a b) expozice se požaduje pouze ve zprávě o chemické bezpečnosti. Omezení posouzení bezpečnosti na látky přesahující 10 tun by vyloučilo dvě třetiny látek z obou těchto posouzení. V důsledku toho by bylo takřka nemožné určit náležitá opatření k řízení rizik na ochranu pracovníků nebo spotřebitelů před nebezpečnými látkami. Takové výrazné omezení údajů není přínosné pro nikoho.“

EkoList: Jak se ČR staví k tématům, která jsou nejkonfliktnější (víz viz rámeček)? Začněme u tzv. povinnosti péče (angl. Duty of Care).

Karel Bláha: Mám tendenci to nazývat obecnou zodpovědností při nakládání s chemickými látkami. To je koncept, se kterým v zásadě všichni souhlasí a ČR mu už ve stadiu vyjednávání vyslovila podporu. Ovšem s tím, že obecná odpovědnost nemůže být omezena jen na výrobce a dovozce. Aby to mělo smysl, musí být zajištěna obecná odpovědnost všech, kdo látku „vezmou do ruky“, tedy i fyzických osob, které si koupí v drogerii nebo v apatyce chemickou látku. Pak je to v pořádku, protože odpovědnost tohoto druhu je založena v mnoha dalších právních úpravách, například v občanském zákoníku. Neměli jsme nic proti tomu, aby to bylo zakotveno i v nařízení o REACH, problém se ukázal být spíš legislativně-technický. Různé země mají různé judikatury a tuto odpovědnost zabudovávají různým způsobem. Zejména judikatury anglosaské měly problém s tím, jaké znění „povinnosti péče“ Evropský parlament (EP) navrhl.

Pozice ČR je tedy jaká?

ČR jednoznačně podporuje to, co navrhlo prezidentství Rady EU jako kompromis.

Proč při těchto jednáních nejdeme vstříc stanovisku Evropského parlamentu?

Protože jde o vyjednávání kolektivní. Probíhá to tak, že Rada EU dává mandát předsednické zemi (viz rámeček) prostřednictvím Výboru stálých zástupců členských zemí při EU (tzv. Coreper), aby jednala s Evropským parlamentem. Rada EU se shodla na textu tzv. společné pozice a každá delegace včetně té naší zahajuje každé zasedání Coreperu konstatováním, že stále podporuje text společné pozice.

Proč se to vlastně dělá?

Protože takhle hovoří všechny členské země. Prezidentská země ví, že parlamentu vstříc vyjít musí, tak se k návrhu parlamentu snaží najít alternativu, která by byla přijatelná pro členské země.

Než ale Rada EU došla ke společné pozici, tak pravděpodobně existovaly země, které podporovaly formulaci „povinnnosti péče“ vstřícnější spíš chemickému průmyslu, a asi byly i země, které podporovaly vstřícnější formulaci k uživatelům …

Já jsem především nezaznamenal faktické, nebo aspoň dramatické rozpory v této oblasti. Sám průmysl včetně našeho Svazu chemického průmyslu (SCHP) v zásadě neměl problém s tím, že princip obecné odpovědnosti bude zakotven v nařízení o REACH. Problém, jak říkám, vyvstal v okamžiku, když některé země parlamentnímu znění „povinnosti péče“ oponovaly. Nedokážu posoudit, nakolik vážný to pro ně problém byl. Tato nikoli věcná, nýbrž legislativně-technická opozice pocházela z Velké Británie a Irska. Naše delegace byla v tomhle velmi opatrná a ani konzultace s právníky neodhalila problém.

Dobře, pojďme k substituci.

Ano, to je nejkritičtější záležitost. U té existoval od samého začátku konflikt. Když ho ale zúžíme jen na jsme pro, nebo proti povinné substituci, tak bychom se nikam nedostali. Povinnost uvést alternativy, tedy povinnost uvést možné substituenty látky x, byla od začátku vnímána pozitivně, a to i průmyslem. Problémy přišly v okamžiku, kdy se začaly nastavovat požadavky pro žádost o autorizaci – do jaké míry a jak tvrdě má být vypočítáno, co všechno má žádost obsahovat. Nakonec v textu společné pozice povinnost uvést substituenty je a je spojená s povinností provést socio-ekonomickou analýzu, jestli je použití toho substituentu únosné nebo ne. Problémem v současné době je, že návrh EP by podle názoru mnohých – a já se k tomu názoru blížím – požadoval, aby už žádost o autorizaci obsahovala povinně substituenty, existují-li, a v případě, že existují a budou povinně uvedeny, že autorizace nebude dané látce udělena.

	Karel Bláha: "Princip dostatečné kontroly používání látek není tak bezbranný a hloupý, jak vypadá."
	Foto: Jan Stejskal/EkoList

Druhý závažný problém je to, lze-li vůbec aplikovat pojem „přiměřená kontrola“ u látek, u kterých neexistuje prahová hodnota. Definičně jde o hodnotu expoziční, pod kterou nehrozí, že by nebezpečná vlastnost látky byla manifestována (zjednodušeně: když jste vystaveni působení nebezpečné látky, tak se na vás při prahové hodnotě její nebezpečné účinky neprojeví – pozn. aut.). Z hlediska hodnocení rizika jako disciplíny jsou samozřejmě nebezpečné vlastnosti, u nichž nelze stanovit bezpečný limit, nejde si říct: od této expoziční úrovně dolů už riziko neexistuje. Typicky to platí pro karcinogenitu (schopnost způsobovat rakovinu – pozn. aut.), mutagenitu (schopnost narušovat genetickou informaci – pozn. aut.) a reprotoxicitu (schopnost působit toxicky na reprodukční systém – pozn. aut.). Nicméně v praxi se v mnoha zemích, nejen v EU, používá relativní limit, tedy přijatelné zvýšení rizika výskytu například rakoviny.

Právě „přiměřená kontrola“ je ovšem obsažena ve společném postoji Rady EU.

Ve společném postoji je obsaženo, že i u těchto látek lze demonstrovat dostatečnou kontrolu, kdy u vědomí toho, že u těchto látek rigorózní limit neexistuje, lze použít jakési společensky přijatelné hranice, která se používá k regulačním účelům i v jiných zemích. To není žádná novinka.

Jaká je v této otázce pozice ČR? Asi zase podporujeme společné stanovisko …

Říkám to znovu – my jako země, pokud bychom tedy neudělali nějaký opravdu radikální krok, nemůžeme oponovat společné pozici.

Předpokládám, že když se vytvářela společná pozice, byly mezi návrhy členských zemí rozdíly. Laicky si představuji, že třeba Německo, které má silný chemický průmysl, se mu snažilo vyjít vstříc. Naopak Švédsko, kde povinná substituce platí už docela dlouho, asi zastávalo pozici spíš blízkou návrhům parlamentu.

Dalo by se to tak charakterizovat.

Komu byla česká delegace při těchto jednáních blíž?

Nepoužíval bych Německo jako příklad. Německo během vyjednávání společné pozice totiž otočilo o 180 stupňů. Bez ohledu na německý chemický průmysl, který byl od začátku jedním z nejtvrdších oponentů (německé dopadové studie byly nejkatastrofičtěší, později ovšem kritická analýza ukázala, že některé byly skutečně účelové), se pozice německé delegace při jednáních pracovní skupiny rady blížila spíš pozicím Dánska a Švédska. Jakmile ale paní kancléřka Merkelová zasedla po volbách do křesla, požádala o odklad a nyní skutečně německá delegace patří spíš k těm – dobře, použijme tohoto rozdělení –, kteří chtějí držet společnou pozici co nejvíc. Česká delegace byla vždycky nejblíž Irsku a Velké Británii.

Já teď řeknu to, na co vy čekáte, protože nemám důvod, proč bych se s tím tajil. I já mám výrazný pocit, že – jakkoli proti principu substituce samotnému nikdo nic nemá – když se přežene požadavek na povinnost substituce při žádosti o udělení autorizace, povede to pravděpodobně ke zvýšení nejistoty v tom, jak bude nařízení o REACH aplikováno. Jestliže skutečně dojde k tomu, že při uvedení substituentů podstatná část autorizací nebude udělena, tak chápu obavy producentů, že jim to způsobí starosti. Zastavovat technologie, zejména technologie středně tonážní, způsobí problémy. Koneckonců z tohoto důvodu naše průmyslové svazy, nejenom SCHP, velice vehementně tlačí na ministerstvo průmyslu a obchodu, aby to bralo v úvahu. A já jsem sice ten, kdo instrukci s českým postojem odesílá, ale nejsem jediný, kdo ji zpracovává. Jsem povinen vzít v úvahu i tyto názory.

Substituce funguje už nějaký čas ve Švédsku. Mají s tím tedy nějaké zkušenosti, a proto ji asi prosazují.

Ano, substituční princip tam byl nastolen dřív, ale i tam funguje náhrada látky x látkou y až tehdy, až je to únosné. Až je bezpečně známo, že látka y, tedy ta méně nebezpečná, je skutečně méně nebezpečná. To samo o sobě není triviální, zejména když se jedná o látku tzv. novou. Nedá se říct, že by už desítky látek byly nahrazeny látkami bezpečnějšími.

Ale tohle přece v návrhu EP je, že substituce má nastat ve chvíli, kdy půjde o vhodné alternativy.

Ale to je podle mého názoru zakotveno už ve společné pozici Rady EU – ne že to tam není. Když důkladně položíme vedle sebe znění společné pozice a znění navržené výborem pro životní prostředí Evropského parlamentu, zejména když nebudeme mít vytržených z kontextu jen několik odstavců, zjistíme, že znění se liší, ale najdou se právnící – a já jsem je slyšel –, kteří říkají, že podstata věci je bezpečně zakotvena ve společné pozici. A znění, které navrhuje EP, je opticky tvrdší, ale buď tomu tak ve skutečnosti vůbec není, a nebo tomu tak je, ale potom je to tak tvrdé, že to je pro radu nepřijatelné. Rozumíme si?

Teď tomu tedy nerozumím. Buď to je řečeno tvrději …

Řeknu to ještě jednou a jinak. Mohli bychom říct, že Evropský parlament je progresivní a jeho text je progresivní. Text společné pozice je konzervativní, dejme tedy přednost textu EP. Chladně uvažující právník ale řekne: text předložený Evropským parlamentem vypadá progresivně, ale neobsahuje nic víc, než už je obsaženo v textu společné pozice, až na to, že to z hlediska právního je neobratně nebo nekorektně vyjádřeno.

Takže je to to samé …

V mnoha případech je znění Evropského parlamentu ve skutečnosti daleko horší.

Formulací, nebo důsledky?

Formulací. Abych byl ale přesný – ten důsledek není pro nikoho žádnou katastrofou. Nevím, proč by se měl vzbuzovat dojem, že si někdo nepřeje nahrazení velmi nebezpečné látky látkou méně nebezpečnou.

Rada evropského chemického průmyslu (CEFIC) měla 18. října obrovský inzerát v European Voice, kde varovala před tím, aby byla zavedena substituce. To není vzbuzování dojmu, to oni jasně říkají.

Protože se pojem substituce velmi zužuje. Problém nespočívá v tom, že by někdo nechtěl nahradit velmi nebezpečnou látku látkou méně nebezpečnou, problém je v tom, že se řada zejména producentů brání tomu, aby byly postaveni před fakt, že uvedou-li v žádosti o autorizaci substituent, bez čehokoli dalšího, nebude jim autorizace udělena.

Přejděme ke zprávám o chemické bezpečnosti pro látky vyráběné v množství 1–10 tun ročně. Jsme jako ČR pro jejich zavedení?

Osobně se domnívám, že to není kritické a neměl bych nikdy býval problém říct: proč ne? Jenomže se má zato, že jedním z hlavních cílů REACH je usnadnit situaci malým a středním podnikům. Malé a střední podniky zpravidla pracují v nižších a nejnižších tonážích a zpráva o chemické bezpečnosti vskutku není triviální věc. Pro velkého výrobce to není o mnoho složitější než napsat normální bezpečnostní list, ale pro malé a střední výrobce ano. Ale zdaleka jsme v této věci nebyli iniciátory, drtivá většina členských zemí vypracovávání zpráv o chemické bezpečnosti i pro látky vyráběné v množství 1–10 tun ročně oponuje. A tak je to i ve společné pozici.

A my zase v téhle věci nic neděláme, podporujeme společnou pozici.

No, nic neděláme … ministerstvo průmyslu a obchodu by těžko souhlasilo s instrukcí, kde by tohle bylo podpořeno.

Víte, já se snažím zjistit, proč …

Vy se snažíte zjistit, proč nepodporuji povinnou substituci. Já jsem se v předchozím hovoru snažil vysvětlit, že jakožto expert v oblasti to považuji za unáhlený nebo příliš daleko jdoucí požadavek ve věci, která se dá efektivněji dosáhnout jiným způsobem. Proto.

Jakožto člověk, který je odpovědný za znění českého postoje, budu opatrnější a řeknu něco jiného. Tady jsem si připravil dva komínky s dopisy pro ministra. Když si přečtete dopisy v tomto komínku, tak zjistíte, jaký je názor ne jednoho subjektu, ale řady subjektů na postup ve věci autorizace – jsou to požadavky, a to velmi kategorické, aby autorizace zůstala ve znění společné pozice. V tomto druhém komínku se naopak používá vazba zasaďte se o to, aby v oblasti autorizace bylo dáno za pravdu Evropskému parlamentu. Co byste v takové situaci udělal vy?

Asi bych si nechal vypracovat nějaké studie, z kterých by vyplývaly nějaké závěry.

Studií bylo vypracováno hodně. Ale studie nemůžou na tuto otázku odpovědět. Například u karcinogenních látek platí dva základní principy. Ani karcinogen první kategorie nepůsobí stoprocentně, tedy jeho nebezpečnost se neprojevuje stoprocentním způsobem, pouze se při nějaké úrovni expozice – při vyšší úrovni víc, při nižší míň – zvyšuje incidence zhoubného onemocnění. Neví se jakého, v 99,9 % případů se neví, jak k němu vlastně dochází a hlavně – i lidé, kteří v životě s tou látkou nepřišli do styku, umírají na zhoubné onemocnění v podstatě téhož typu nebo přibližně stejného typu.

Na druhé straně existují studie o látkách, které byly zakázany. U těch nejprokazatelněji škodlivých látek, jako bylo například barvivo benzidin, se může ukázat, že v pracovní expozici se incidence rakoviny zvýšila o 30 % a v obecné populaci dejme tomu o 6 nebo 7 %. V okamžiku, kdy byl benzidin zakázán, klesl v pracovní populaci výskyt rakoviny čtyřnásobně nebo pětinásobně, ale v obecné populaci, pokud byl tento pokles vůbec pozorovatelný, tak se dá vyjádřit jednotkou procent. Tady už nastává problém a je třeba ho řešit případ od případu – nemusí jít totiž o barvivo, ale třeba o léčivo nebo komponent k výrobě léčiv. Když se přestane vyrábět, tak jiná studie snadno prokáže, že sice třeba poklesne o jednotku procent výskyt rakoviny v obecné populaci, ale zato se čtyřikrát zvýší incidence choroby, ke které se používalo ono léčivo. I u tak flagrantních látek, kde je dohoda na jejich zákazu jistá, je toto holou skutečností. Takže studie, která by jednoznačně řekla: ano tuhle látku teď nebo během tří let zakažte a nahraďte ji látkou y, není k dispozici a nebude. Taková studie nemůže existovat.

Když jsem procházel studie, které si nechalo vypracovat ministerstvo životního prostředí, tak jsem nenarazil na žádnou, která by hodnotila dopady REACH na zdraví. Jediná, kterou jsem našel, se týkala možnosti hodnocení tohoto dopadu.

Ano.

Nenašel jsem ani žádnou, která by hodnotila dopady REACH na životní prostředí. Proč takové studie neexistují?

Neexistuje především proto, že vypracovat ekonomické studie je obtížné.

Ale to může být jakákoli, nejen ekonomická.

Ano, ale aby studie měla aspoň trochu význam, tak musí mít nějakou metodiku. Studií úspor na zdravotní péči v důsledku onemocnění je obecně velmi málo, protože je těžké to nastavit. Je celkem jednoduché a levné plácnout na stůl číslo 50 miliard nebo ještě víc eur přínosu. To neironizuji, jen se snažím ukázat, jak jsme přemýšleli, když jsme se nad tou studií zamýšleli. Může se snadno poukázat i na to, že hodnota individua je nevyčíslitelná, což je v podstatě pravda. Takhle bychom se ale daleko nedostali. Metodiky existují, je jich pár a to, o co se pokusili kolegové Cikrt, Šmerhovský a Urban ze Státního zdravotního ústavu, byl odhad, co se dá relativně snadno kvantifikovat. K nějakým číslům dospěli a dospěli i k nějakému závěru, že ano.

Jejich závěr je spíš návrhem, co by se dalo …

… co by se dalo dělat, samosebou.

A udělalo se to?

Neudělalo. Bude potřeba dalších 25 let, aby se to udělalo, protože choroby, o které se jedná nejvíc, účinky, které jsou nejvýznamnější, tedy řekněme karcinogenita, mutagenita a toxicita pro reprodukci, nejsou věci, které se dají epidemiologicky zkoumat během měsíce nebo roku. Na to abyste kvalifikovaně posoudil tuto otázku u karcinogenů první kategorie potřebujete dvacetiletou epidemiologickou studii. Teprve potom můžete hovořit exaktně o situaci a teprve pak můžete začít vyčíslovat náklady.

Oni ale na konci studie píší, že některá data už jsou v současné době k dispozici.

Samosebou, u karcinogenů první kategorie ve valné většině jsou.

A přesto MŽP nenechalo udělat studii, která by se to snažila nějakým způsobem vyčíslit? Vždyť oni to navrhují.

Ano, oni to navrhují. Kdyby dostali další peníze a kdyby měli další rok k dispozici, tak mohli pokročit. Já jsem peníze už neměl, protože ministr Ambrozek uvolnil limitovanou částku. Nikterak se nebráním tomu se k tomu v budoucnu vrátit.

Ptal jsem se na to kvůli tomu, že studie, které jsem našel, se týkaly většinou dopadů na průmysl. Zpracované byly víceméně Svazem chemického průmyslu nebo Výzkumným ústavem oborové syntézy (VÚOS), což je dceřinná společnost chemičky Synthesia. Čili z vnějšího pohledu to vypadá, že si ministerstvo životního prostředí nechalo zpracovat dopadové studie REACH pouze od chemických továren nebo od lobbistické organizace chemické průmyslu a úplně chybí nějaké další studie, které by se věnovaly přínosům REACH.

Součástí VÚOSu je Centrum ekologie, toxikologie a analytiky. To je pracoviště, které se zabývá testováním chemických látek, tím pádem je to pracoviště, které má v hodnocení bezpečnosti a v hodnocení rizik látek nezanedbatelné zkušenosti. Rozhodně je nepovažuji za lobbistickou skupinu.

To nezpochybňuji, nicméně v těch studiích je vždycky napsáno, že je schválil například ředitel Svazu chemického průmyslu atd. A on zase v jiných publikacích říká, jak má REACH vypadat a že SCHP bude jednoznačně lobbovat za jeho nějakou přesnou podobu …

Dobrá, ale nepodezírejte mě z toho, že jsem neviděl i jiné studie. A abych řekl pravdu, studie obojího typu neměly až tak dramatický vliv na výstavbu mého názoru a výstavbu české pozice. Já jsem si například nikdy nemyslel, jak strašil chemický průmysl na začátku, že ho REACH zlikviduje. To se záhy ukázalo jako nesmysl. Začínalo se s hodnocením přímých nákladů na registraci a pohybovaly se v miliardách eur, ale málokdo už dodal, že miliardy budou rozloženy do 11 let. Když se pak do značné míry podařilo prosadit princip jedna látka jedna registrace, ukázalo se, že přímé náklady na testy budou daleko nižší než registrační poplatky. Všechny možné cifry uváděné v souvislosti s registrací se ukázaly jako v podstatě zbytečné.

S autorizací je to maličko jiné. Když bude substituce nastavena příliš tvrdě a příliš jednoznačně, může to přinést problém.V okamžiku, kdy substituční schéma bude příliš tvrdé, nelze vyloučit možnost, že se čert nahradí ďáblem.

Když to zjednoduším, tak víc užitku tedy přinese, když v nařízení o REACH bude přiměřená kontrola i u látek, které se přiměřeně kontrolovat nedají, než aby v něm byla povinná substituce?

Ne, a jsme u toho. Autorizace bude platit časově omezenou dobu, která se stanoví případ od případu, a pak bude přezkoumána. Ve zvlášť flagrantních případech může být doba platnosti autorizace relativně krátká – není důvod, proč by neměla platit třeba jen dva nebo tři roky. Během tří let může ten, kdo o autorizaci žádal, dokončit výzkum nebo provozní zkoušku technologie a za tři roky řekne „hle, zde je alternativa“ a vůbec nebude uvažovat o tom, že by autorizaci obnovil. Nebo se nezávisle na něm shromáždí dostatek údajů o tom, že látka je opravdu nebezpečná a že to, co on demonstroval jako přiměřenou kontrolu, se jako přiměřená kontrola být nezdá a autorizace udělena nebude. Tři roky jsou přece jenom nějaký interval, kdy se výrobci podaří líp se na to připravit.

Jestli tomu správně rozumím, tak u substituce hrozilo, že bude látka nahrazena látkou, která bude taky škodlivá, nebo dokonce ještě víc, u přiměřené kontroly zase hrozí, že nebudeme znát…

… u přiměřené kontroly hrozí jediné – že není přiměřená …

… že nebudeme znát skutečné důsledky používání té látky.

U přiměřené kontroly může problém spočívat v tom, že dohodnutá úroveň expozice bude pořád ještě vysoká. V tom případě ale může být snížena a může být za přiměřenou kontrolu považováno něco jiného. A pokud to nebude žadatel schopen dodržet, tak mu nemusí být autorizace udělena. Princip dostatečné kontroly používání látek není tak bezbranný a hloupý, jak vypadá.

Mně ale stále připadá, že v případě přiměřené kontroly je daleko větší možnost, že zůstanou na trhu potenciálně nebezpečné látky, než je tomu v případě substituce.

Jenomže k tomu nedojde nikdy, aby na trhu nebyly látky, které jsou potenciálně nebezpečné.

To vím. Ale připadá mi, že princip substituce může vést k tomu, že nebezpečných látek bude na trhu míň.

Ale o tom není žádná řeč, k tomu to směřuje. V textu společné pozice je povinnost uvést substituenty, existují-li, a je v něm i povinnost uvést analýzu, jestli by byla substituce proveditelná a přiměřená (feasible).

Potom nechápu, proč povinná substituce tolik vadí.

Vždyť vám to povídám. Znění odhlasované Evropským parlamentem je podle názoru právníků pramenem určité právní nejistoty v tom, že při pouhém vyjmenování substituentů nemusí být autorizace udělena.

V čem je ale problém, že nebude autorizace látce udělena, když za látku existují substituenty, které jsou vhodné a přiměřené (feasible).

Než se začne substituent používat, je potřeba nějaký čas na provedení substituce. Kdyby totiž substituenty vhodné byly, tak už se substituce provádí a nikdo se nikoho neptá. Dnes každý výrobce, který se může pochlubit tím, že nahradil látku x, jež byla známá pro svou nějakou nebezpečnou vlastnost, látkou y, která tuto vlastnost nemá, nejenže to okamžitě udělá, ale ještě o tom nejmíň rok píše propagační články. Pochybuji, že by se to někdy změnilo. Nepodezírejme výrobce chemických látek, kromě těch, kteří vyrábějí chemické zbraně, že se snaží vyrábět produkty škodící lidskému zdraví a životnímu prostředí. Není tomu tak.

Já stále nechápu, proč je takový problém tu látku nahradit.

Mám-li místo látky x látku y, o které stoprocentně vím, že je méně nebezpečná a že pro můj druh použití je stejně dobrá, nebo dokonce lepší než látka x, tak na její nahrazení nepotřebuji REACH a nepotřebuji něco někam povinně uvádět. Mám-li takovou látku, tak už jsem tu horší nahradil nebo to učiním v nejbližších dnech, a pokud možno o tom nemluvím, dokud to neudělám, abych tím získal konkurenční výhodu, a pak se s tím budu rok chlubit. V situaci, kdy takovou látku nemám, ale pracuji dejme tomu na čtyřech látkách, u kterých už s velkou pravděpodobností vím, že jsou méně nebezpečné, ale nejsem ještě zcela přesvědčen, jaká bude cena jejich výroby a taky si třeba nejsem úplně jistý, že jejich použití bude stejně dobré nebo lepší, tak vůbec nejsem nadšen, když mám o těchto možných náhradách mluvit. Ne všichni mí konkurenti v oblasti už totiž třeba o těchto alternativách vědí. Já o nich vím, ale když je teď povinně uvedu, tak si je všichni přečtou, a když do žádosti ještě napíšu substituční plán, tak si každý rutinér od mého konkurenta řekne: „Hele, on už si je v podstatě jistý, že výroba je levnější, potřebuje pár provozních zkoušek vlastnosti, kvůli které to vyrábí, a je hotov. Strávil na tom léta, stálo ho to spousty peněz, tak se na to kouknem taky.“ Jenomže to už je mnohem rychlejší a za zlomek nákladů, které do toho musel investovat ten první. A to je problém.

Dobře. Případné přínosy substituce vám tedy připadají menší, než problémy s ní spojené. Tohle byl jeden z problémů.

Pokud někde zveřejníte můj názor, tak tam nesmí zaznít, že by substituce byla špatná – to si opravdu nemyslím. Naopak cílem celého mechanismu je dosáhnout substituce. Ale dosáhnout ji za přijatelných podmínek pro ty, kteří substituci musejí provést, a pro ty, kteří mají celý proces hlídat a regulovat.

Pozn. aut.: Rozhovor s Karlem Bláhou proběhl 23. listopadu. V tu dobu ještě panovaly mezi Radou EU a Evropským parlamentem značně rozdílné názory na povinnou substituci, povinnost péče a vypracovávání zpráv o chemické bezpečnosti pro látky vyráběné v množství 1–10 tun ročně. Podle tiskových zpráv se podařilo vyjednavačům za parlament a radu dosáhnout poslední listopadový den kompromisu. Víc o něm se dočtete na konci článku Hlasování v EP: Chemická politika REACH - co prosazují zástupci ČR v EU? Hlasovat o REACH se bude v Evropském parlamentu zítra.

Jan Stejskal

URL zprávy: https://ecomonitor.cz/zprava2.shtml?x=1942740