() - Začátkem dubna jsem se zúčastnil diskuze mezi vědci a českými organizátory středoškolské stávky za klima. Pořádala ji organizace Paralelní polis v rámci cyklu Enviro meetup. Více než dvouhodinové moderované diskuze se zúčastnili tři středoškolští studenti a tři vědci.

Za studenty do diskuze přišli hlavní organizátor Petr Doubravský z Akademického gymnázia Štěpánská a jeho kolegové Eva Matoušová ze Střední školy knižní kultury a Štěpán Stolz z Gymnázia Arabská. Z vědců do ní byli pozváni kromě mojí maličkosti Petr Pokorný a Iva Zvěřinová. Petr Pokorný se zabývá paleoekologií v Centru teoretických studií Univerzity Karlovy. Zaměřuje se na čtvrtohory, a to hlavně na jejich mladší období, kterým je holocén. I to je důvod, proč sleduje i paleoklimatologii a dlouhodobý vývoj zemského klimatu. Iva Zvěřinová je v Centru pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy a zaměřuje se na environmentální ekonomii a sociologii. Perfektně moderoval Matěj Chytil.

Předpokládám, že mé pozvání souviselo hodně se sérií článků, kterou jsem k problematice omezení emisí oxidu uhličitého, aktivismu v tomto směru a středoškolské stávky za klima napsal. V nich jsem zdůraznil, že nejdůležitější je, aby se hlavně studenti snažili si danou problematiku osvojit a věděli, co opravdu reálně chtějí a za co stávkují (zde, zde a zde).

Proto jsem chtěl studentům v diskuzi hlavně připomenout, že nic není černobílé a vše má své pozitivní i negativní stránky. Takže i rozhodnutí o dramatickém snížení emisí oxidu uhličitého má kromě přínosu i svá negativa a rizika. Zároveň mohou být cesty za tímto snížením různé. Dopady, které je třeba akceptovat, mohou být pro rozdílné cesty velmi odlišné. Pokud se podíváme na Brexit, je nalezení konkrétní cesty k odchodu Velké Británie z EU a výběr budoucích vztahů mezi nimi řádově náročnější než vyhlášení referenda a rozhodnutí o odchodu. Největším problémem je pak akceptace negativních dopadů a rizik, které tento odchod a různé jeho varianty přinášejí.

Podobně je tomu i v případě rozhodnutí o realizaci dramatické snížení emisí CO2. I v tomto případě se kromě přínosů realizuje řada negativních dopadů a rizik, které se pro různé cesty dramaticky liší. Pro někoho může být snadněji akceptovatelná jedna sada rizik a pro druhého pak jiná. Na tom, jakým směrem se k uskutečnění potlačení emisí máme vydat, se pak nemusí shodnout.

Proto by studenti měli vědět, jestli opravdu a jakou cestu k nízkým emisím chtějí a jaká rizika a dopady jsou pro ni ochotni akceptovat. Chtěl jsem vědět, jestli studenti takovou představu mají. Jako příklad jsem jim uvedl rozhodování, se kterým jsem se setkal při své nedávné návštěvě v Jižní Koreji. Zde nám ukázali nové úložiště nízko a středně aktivního radioaktivního odpadu. V něm se ukládá třeba odpad z nemocnic nebo průmyslových aplikací. Jeho radioaktivita je srovnatelná s přírodní, která se vyskytuje v oblastech výskytu thoriových nebo uranových rud. I přes to zelení aktivisté brání přepravě i takového radioaktivního odpadu například z nemocnic do tohoto úložiště.

Zelení aktivisté nejsou schopni přijmout, že je třeba vybrat ze dvou možností. První je, že budeme využívat výhod, kterou přináší například protonová terapie nebo Leksellův gama nůž při léčení mozkových nádorů nejen dětí, účinná diagnostika rakoviny, infarktu i předinfarktových stavů a léčení řady chorob. Pak ovšem musíme akceptovat vznik slabě a středně radioaktivního odpadu a jeho přepravu a uložení. Druhou je pak zákaz technologií, při kterých umělá radioaktivita vzniká. Pak se však musíme smířit, že uvedené diagnostické a terapeutické metody se nebudou využívat a řada pacientů vyléčena nebude nebo u nich bude po nemoci daleko horší kvalita života, než by mohla být.

Pro vyjasnění postoje přítomných organizátorů studentských stávek jsem jim položil dvě otázky, na které by měli znát odpovědi. Pokud chceme snížit využívání fosilních paliv a emise CO2 tak dramaticky, jak požadují, a zároveň udržet naši technickou civilizaci znamená využít intenzivně všechny možnosti. Tedy masivní nasazení obnovitelných zdrojů, jaderné energetiky i úspor a omezení spotřeby. A musíme akceptovat i omezení, negativa a rizika, která z toho plynou. Například, že některému z našich oblíbených kopců seříznou vrchol, aby se mohla vybudovat přečerpávací elektrárna podobná Dlouhým stráním, náš oblíbený kus lesa bude vystřídán lesem vrtulí větrných elektráren nebo oblíbená louka bude zaměněna černou plochou fotovoltaických panelů. A také budeme muset akceptovat jadernou energetiku i s jejími negativy a riziky. Stejně tak například omezení cestování či jiných výhod, na které jsme si zvykli. První otázka tak byla, zda jsou studenti ochotni přistoupit na takové řešení.

Pokud se nedokážeme s obnovitelnými nebo jadernými zdroji smířit, nelze udržet bez fosilních zdrojů technickou civilizaci. Společnost by se tak musela radikální změnit a přejít k nějaké předprůmyslové formě. To má obrovské dopady na její schopnosti produkovat energie i potraviny. Taková tak dokáže uživit jen omezený počet obyvatel. Přechod k ní by proto znamenal snížení populace třeba až na desetinu. Pokud si někdo chce vybrat takovou cestu ke snížení emisí CO2, měl by si zodpovědět, zda dokáže přijmout, aby on, jeho rodina a přátelé byli mezi těmi 90 %, o které se lidská populace sníží.

Pokud tedy studenti tlačí na politiky, aby se o dramatické snížení emisí CO2 zasadili, měli by vědět, kterou cestu si vyberou a jestli jsou ochotni akceptovat její dopady. Odpověď Petra Doubravského na tuto otázku byla, že jaderná energetika je špatná a oni požadují přechod k 100 % podílu obnovitelných zdrojů. Podle něj to znamená, přechod k malým decentralizovaným zdrojům. Podobně se vyslovili i jeho kolegové. Za relevantní nepovažují námitky řady vědců a techniků, že rychlý přechod k takové energetice není technicky realizovatelný. I když to odborníci dokumentují na reálných příkladech. Kromě velmi specifických geografických podmínek, jako je Norsko nebo Island, se zatím nikde k 100 % podílu obnovitelných zdrojů ani nepřiblížili. Nejlépe je to vidět na příkladu Německa, které bylo do takového přechodu ochotno a schopno investovat extrémní sumy prostředků. Přesto musí po téměř dvaceti letech Energiewende stále téměř polovinu elektřiny produkovat z fosilních zdrojů. A hlavním obnovitelným zdrojem jsou zde velké větrné farmy na severním mořském pobřeží. Bavorsko tak spěje k nahrazení velkých centrálních jaderných bloků v Bavorsku do značné míry ještě více centralizovanými zdroji vzdálenými od Bavorska stovky kilometrů.

V tomto směru studenti opakovali zkratkovitá hesla a slogany zelených politických a aktivistických organizací. Ono je to i docela přirozené, protože Petr Doubravský je členem Mladých zelených. Problémem je, že pokud má být aktivita středoškoláků něčím novým, co by přineslo ve snahách o snížení ekologických problémů a potlačení produkce oxidu uhličitého něco pozitivního, nemůže to být čistě opakování minulých ideologických kampaní.

Nedávno jsem byl v rámci diskuzí s mládeží o energetické a ekologické problematice pozván na tematický den na VOŠ Jabok. Zde měl přednášku i Martin Bursík. Jde o jednoho ze zelených politiků, který bojoval za to, aby se Temelín nespustil a Dukovany se provozovaly pouze 30 let po německém vzoru. Na pozici ministra v dané době se mu sice úplné zastavení výstavby Temelín nepodařilo, ale dosáhl snížení počtu bloků ze čtyř na dva. I v současné době považuje Martin Bursík jadernou energetiku za zlo a je proti jejímu využívání pro snižování emisí. Za daleko důležitější než ekologickou problematiku a snížení emisí považuje stále ideologická dogmata zelené politiky. A názory i prezentace Petra Doubravského jsou v mnoha směrech totožné s postoji Martina Bursíka, který byl spolu s podobnými velmi mladými politiky v té době organizátorem kampaní, které nejen v Německu vedly k vyloučení možnosti rychlého snížení emisí v elektroenergetice dosaženého třeba ve Francii, Švédsku nebo Ontariu.

Alespoň podle mého názoru, pokud nebude hnutí studentů pro klima oslovovat s ideou nutnosti dát prioritu reálné ochraně životního prostředí, reálnému snižování emisí a naslouchání vědeckým argumentům před ideologickými dogmaty všechny politiky a politické směry, nejedná se o nic nového, co by mohlo reálně při ochraně životního prostředí pomoci. Hnutí musí být zaměřeno i na to, aby samotní studenti co nejvíce danou problematiku znali a chápali. Jen tak mohou pomoci, aby k reálnému pochopení vědeckých poznatků a jejich využití dospěli i politici. Obavu, že to tak není, jsem vyjádřil v již zmíněných úvahách k tomto hnutí (zde, zde a zde). Zatím však i v diskuzi v Paralelní polis zaznívaly spíše stejná a dobře známá hesla a klišé, která už slyšíme řadu desetiletí. Je to vidět nejen na prezentovaných názorech Petra Doubravského, ale i v postojích zelených politických a aktivistických hnutí, u nichž nedochází k žádné reflexi.

Tím hlavním cílem by mělo být, aby se politici všech politických směrů snažili na základě vědeckých poznatků prosazovat efektivní cestu ke snížení ekologických dopadů. Jak už bylo zmíněno, mají různé cesty ke snížení emisí různé ekologické a sociální dopady. Je tak potřeba zajistit, aby dogmatický boj za snížení množství CO2 nevedl k větším ekologickým škodám, než je pozitivní vliv dosaženého úbytku antropogenních emisí. Odstrašujícím příkladem mohou být ekologické dopady zelenými aktivisty prosazeného nahrazování fosilních paliv v dopravě přidáváním biopaliv nebo dopady kampaní protijaderných zelených aktivistů, které snížení emisí zabránily.

Petr Pokorný upozornil, že klima se v minulosti měnilo a někdy i velmi dramaticky. Naše znalosti většiny přírodních zákonitostí, které vývoj klimatu ovlivňují, jsou velmi omezené. Předpovědí vycházejí z modelů a tak mají značné nejistoty. Zároveň je velmi pravděpodobné, že i v případě, kdy omezíme antropogenní vliv na jeho vývoj, se bude klima měnit. Takže opatření proti emisím by nemělo omezit schopnosti naší civilizace na změny klimatu reagovat a čelit jim. I z tohoto důvodu je velmi důležité, aby studenti své požadavky opírali o opravdu reálná zdůvodnění postavená na vědeckých, což se v jejich výzvě neděje, jak upozornil další klimatolog Ladislav Metelka. Je nutné vyloučit, aby nějaká dogmatická ideologická opatření nevedla místo ke zlepšení životního prostředí k negativním ekologickým dopadům.

Diskuze v Paralelní Polis byla velmi zajímavá a musím za ní organizátorům velice poděkovat. Podle mě se s jejím řízením moderátor vypořádal excelentně. Vzhledem k tomu, že šlo o pěkný podvečer, nebyla divácká účast špatná. Zapojení publika do diskuze pak bylo i díky moderátorovi velmi dobré. Na druhé straně jsem na základě oslavných článků o zájmu mládeže o toto téma a poměrně vysokému zapojení do stávky čekal větší počet středoškoláků. Třeba jich však více sledovalo diskuzi na internetu, protože se jako předchozí akce v cyklu Enviro Meetup nahrávala (lze si ji přehrát zde). Doporučuji všem, aby se na ni podívali a utvořili si svůj vlastní názor k tomu mému, prezentovanému v tomto příspěvku. Doufám také, že alespoň pro část těch, kteří si diskuzi pustí, bude inspirací k zamyšlení a ke studiu relevantních informací.

Já po diskuzi bohužel nemohu příliš souhlasit s oslavnými názory, že mládež ukázala něco nového a může svým oslovením politiků a veřejnosti přispět k dosažení efektivní a ekologické cesty ke snížení emisí a zlepšení životního prostředí na Zemi. Zatím jde o akci hodně podobnou ekologistickým kampaním v minulosti, které často, byť je provázelo velké pozitivní nadšení, vedly k negativním ekologickým i sociálním dopadům, které jejich organizátoři nezamýšleli (nedomysleli). Že je tomu tak nejen v Česku, ale i v mezinárodním měřítku, ukazuje průběh demonstrací v Německu a nedávno deklarované požadavky německých organizátorů stávek, které jsou značně iracionální a nesplnitelné (podrobněji zde).

Vladimír Wagner

Zobrazení zprávy pro tisk